Bez rozhřešení

Zas sedíme tam nahoře. Na posledním, nejvyšším schodu, ze kterýho dokázal skočit jenom on. Když si dneska vzpomenu, jak šíleně mě to tenkrát štvalo, přijde mi to k smíchu.
Kouřím třetí cigáro, choulím se do saka – tenhle duben je sakra studenej – a on mluví. Potichu. Se skloněnou hlavou. Jak v nějaký zpovědnici. A zpověď to taky je.
Povídá o blbinách, zdánlivejch maličkostejch, který se zničehonic můžou stát tím nejdůležitějším na světě. O jeho puse. O rukou, co se nedaj zahřát, ani když je pohladí. Myslím na díru v Lexově svetru, a poprvé mi dochází, že nás dva žádný rozhřešení nečeká.