Dneska to nějak nejde. Ale zkouším. Pro ty, co četli a čtou.:)
AU
Zas sedíme tam nahoře. Na posledním, nejvyšším schodu, ze kterýho dokázal skočit jenom on. Když si dneska vzpomenu, jak šíleně mě to tenkrát štvalo, přijde mi to k smíchu.
Kouřím třetí cigáro, choulím se do saka – tenhle duben je sakra studenej – a on mluví. Potichu. Se skloněnou hlavou. Jak v nějaký zpovědnici. A zpověď to taky je.
Povídá o blbinách, zdánlivejch maličkostejch, který se zničehonic můžou stát tím nejdůležitějším na světě. O jeho puse. O rukou, co se nedaj zahřát, ani když je pohladí. Myslím na díru v Lexově svetru, a poprvé mi dochází, že nás dva žádný rozhřešení nečeká.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
už je v oblíbených
Aries
už je v oblíbených
PS já tu knížku nečetla. Ale i tak je to první letošní drable, co mě rozbrečelo
Děkuju.:)
hidden_lemur
Děkuju.:)
Ale rozbrečet jsem tě nechtěla!
Tohle je tak moc beznadějné..
Profesor
Tohle je tak moc beznadějné...
Pamatuji si ten pocit, když jsem knížku četla.
Jj. Je zvláštní vrátit se k
hidden_lemur
Jj. Je zvláštní vrátit se k té knížce jako (zdánlivý) dospělec.:) To pak vznikají ff a ilustrace a podobné věci. Ono je to vlastně hrozně smutný.
Dojemné, ale právě tak akorát
Rya
Dojemné, ale právě tak akorát. A to si tu knížku vůbec nepamatuju.
Jé, knížku jsem četla, ale
Kumiko
Jé, knížku jsem četla, ale bez odpovědi bych ji asi nepoznala. Moc krásné.
Velmi působivé. Knihu jsem
Aplír
Velmi působivé. Knihu jsem četla velmi dávno, takže i já musela odkrýt fandom.