Hlas prostoru

Tráva se s každým tahem štětce zelenala o něco víc. Její vůně byla v silném odéru olejových barev téměř rozpoznatelná. Stébla ohýbal jemný větřík. Obloha byla modrá a bez mráčku. Krajina vyzařovala klid.
Prostor. Dávaje tak okázale najevo svou převahu v tomto okamžiku zastaveném v čase. Svou vládu nad hmotou.
A tak na mě křičí,
to němé prázdno,
plné hmoty,
a já ho maluji v odpověď.
Tři, masivní, obrovské, vyjadřující svou nepatřičností sílu okamžiku.
Do ateliéru vešla Georgette.
"Hlas prostoru?" Popošla blíž k plátnu a chvíli si dokončený obraz prohlížela. Pak zavrtěla hlavou. "Kruhy? Proč ne koule?"
Mistr se zamyslel.