"Víš co, já tohle prostě odmítám!" zaječela a práskla za sebou dveřmi.
Než vyběhla z domu, pohled se jí mlžil slzami.
Její hlava byla jako sevřená těžkou kovovou obručí. Nemohla se přinutit ji zvednout do vzpřímené polohy.
Nechtěla se hádat... ale on byl občas na zabití.
Začaly jí téct slzy. Obruč jako by se ještě stáhla, a žíly v obou spáncích proti ní začaly zběsile pulsovat.
Nohy ji automaticky zanesly k řece. Uviděla na hladině labuť.
Přinutila se zpomalit krok a začít dýchat, zhluboka a klidně. Myšlenky se jí rozutekly až příliš vyšlapanou stezičkou.
Po chvíli procházení obruč bolesti povolila.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Povedené. A zase tak reálně
Ginger
Povedené. A zase tak reálně ze života...
Člověk se na sebe skoro zlobí, když ho to pak tak hladce přejde.
V tomhle případě to zas tak
Kfira
V tomhle případě to zas tak hladce nebylo... ale děkuju :)
Mjo.
Ginger
Mjo.
No, ono vůbec. Ze začátku nevěříš, že by se to kdy mohlo srovnat a pak po nějaký době koukáš, že se to srovnalo (nějak) a uvažuješ, jestli je to tak dobře... well, life.