Znovu ji celou přečetl. Občas vzal pero a do levého dolního rohu připsal poznámku. Stálo ho to mnoho sil a přemýšlení bolelo. Žil tím příběhem. Zkrabatil čelo, když hlavní hrdina udělal nějakou hloupost, usmál se, když si přečetl o jakémkoliv jeho dobrém skutku či úspěchu. Až došel na poslední stránku. Chvíli přemýšlel a pak poznamenal: "Chybí poslední věta." Ztěžka se natáhl pro pero a roztřeseným písmem ji tam dopsal. Pousmál se...
A tak ho našli. Stále se usmíval, oči zavřené, s perem v ruce a otevřenou knihou na klíně.
Zahleděli se na poslední stránku. Na poslední větu.
A potom... umřel.
Nevím, zda to z toho jde poznat, ale původní záměr byl, že knížka, kterou čte, je vlastně jeho "životopis" nebo jeho velmi podrobný deník.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Tak to je docela drsný... ale
Peggy
Tak to je docela drsný... ale hezký.
Děkuji moc.
Kumiko
Děkuji moc.
Jo, úplně si dokážu
Rya
Jo, úplně si dokážu představit takový závěr celoživotního deníku!
Líbí!
To jsem ráda. :)
Kumiko
To jsem ráda. :)