Expozice, kolize, krize a peripetie

Poznámka: Katastrofy se dočkáte bezprostředně v dalším drabblu, který souvisle navazuje. Za komentáře děkuji Profesor/ce, Lejdynce, Danae a ioannině!!! Za lehkou krutost (spíš osudu) se omlouvám.
„Už hlady skoro nevidím.“
„A proč jsi nic neřekla? Jestli ti není dost dobrá bradavická kuchyně, zvu tě na oběd. Znám jednu výbornou restauraci na Příčné. Ne, o Děravém kotli nemluvím.“ dodal, když spatřil zděšený výraz.
V hradních komnatách pobývala necelých deset dní a na první pohled se zdálo vše v pořádku. Chodila do Velké síně, konverzovala se studenty i profesory a vrátila se k výuce kouzelných formulí. Avšak nucený smích nezněl zvonivě a rozjařeně, chůze ani vystupování nebylo sebejisté a oči mrtvě vystupovaly z tváře. Potřebovala čas.
Usadili se k maličkému stolku u okna. Číšník škrobeně donesl jídelní lístky a oni dlouze vybírali a konfrontovali své volby. U vedlejšího stolu se objevil mladý pár s dítětem. Drobeček roztomile žvatlal, stahoval ubrus, převrhl sklenici s džusem a nakonec usnul matce v náručí.
„Takže si myslím, že bychom tam jet měli. Posloucháš mě vůbec?“
„Promiň, nějak jsem se zamyslela.“
„Poslední dobou neděláš nic jiného. Hermiono,“ ztišil hlas, „nikdo, kromě tebe samotné, ti nic nevyčítá. Prostě... Prostě se to stalo. Nemohla jsi ničemu zabránit. Nesmíš se cítit ukřivděná. Jen smutek je na místě, jako rozloučení se životem, který nás opustil.“
„Vždyť bylo i tvé. Tak proč se ke všemu stavíš zády?“ zakřičela.