Rok se s rokem sešel a my jsme se vrhli do moře dobrodružství. Těšila jsem se jako malá holka. Na naše společné večery, náš smích, vtípky, které chápu jenom já.
A ty dny přišly.
Sotva sis mě všiml. Dostalo mě to do kolen. Co se stalo? Udělala jsem něco špatně? Odpovědi se mi nedostávaly. Tys ten pocit jako já neměl. Lhal jsi?
Tak tlustá zeď mezi námi nikdy nebyla. Kde se ta bariéra najednou vzala? Pak došla slova i mě, nevěděla jsem, co ti mám říct.
Byla jsem naivní v očekávání, že to bude sladké. Ta chuť byla zapškle hořká.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
No jo, to tak bývá. Člověk si
Tenny
No jo, to tak bývá. Člověk si v hlavě představuje všechny ty úžasnosti a pak realita zaostává.
Pěkně napsané. :)
Někdy mě z toho mrazí :-)
Teresa
Někdy mě z toho mrazí :-) kolikrát si říkám, že čím méně se na něco těším, nechce se mi někam, tím víc je to pak naprosto všechno skvěle a když se naopak hrozně těším, tak je všechno úplně na dvě věci :-)