Protože mi bylo dnes vyčteno jednou z účastnic letošního 31 denního klání, že píšu letos jen samé infantilnosti a mám se trochu zaměřit na realitu, pokusím se a uvidím co z toho vyjde.
Je to tu zase. Vidíš, jak jde, a máš pocit, že jediné, na čem momentálně záleží, je udržet své srdce v hrudi. Bouchá čím dál hlasitěji. To přeci musí být slyšet! Rozhlížíš se, ale nic nenasvědčuje tomu, že by si toho někdo všiml. Snažíš se vší silou ovládnout svůj dech a zadíváš se raději stranou. Pak se ozve jméno. Tvé jméno! V hlavě ti zvoní a kdesi hluboko někdo řve: "Mluví na tebe, troubo!" Tak zvedneš zrak a zahledíš se do těch očí. A pak? Oděješ své srdce do oceli, nasadíš vážnou tvář jako vždy. Protože víš, to není správné!
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit