Po schůzce

Dveře se zavřely, a nesnesitelný řev pomalu slábl. Stěny se přestaly chvět.
"Zlomili mě, a ani mě neostrouhali!" ozval se žalující hlásek.
"Pche, to buď ještě ráda," odpověděl hlas z druhé strany místnosti, "zatracený Fráňa, tohle je pokaždé, teď tu budu trčet pod skříní kdovíjak dlouho, možná i několik let."
"Vlčata," zamumlalo několik z nich nespokojeně.
"Prý přijdou v září nová, třeba budou hodnější," snažila se je uchlácholit červená pastelka, zářící novotou.
Několik pastelek se uchechtlo, ta nejkratší z nich, ale nejváženější, promluvila trpělivým hlasem: "Zažila jsem mnoho Září, a věřte mi, vlčata jsou vždy stejná. A taková mají být"