Hlubina varování

Mrazivá pustina dýchala chlad pod hvězdnou nocí. Místo bez života a přesto se v ledovém vzduchu rozptyloval dech několika mužů. Zastavili před svislou stěnou z ledu.
„Hlubina varování, můj králi.“
„Ustupte!“ Muž v honosných kožešinách stanul před hladkou plochou a sundal si kápi. Nebe potemnělo, jakoby led nasál jas hvězd. Panovník spatřil sám sebe… se svázanýma rukama.
„Tohle mě čeká? To nedopustím!“
Nejprve postavil věznice, pak nechal vyhloubit jámy pro hromadné hroby, aby nakonec opět pohlédl do Hlubiny varování. Odraz se změnil, ruce měl stále svázané, ale pošpiněné krví.
„Tvůj strach tě, pane, svazuje konat dobro.“
Král rádci pravdu neodpustil.