Okno do duše

Pohlédla na mne a já ztracen byl,
tak rozbouřené srdce jsem dosud nezažil.
Žár nocí a ledových rán vichry dmoucí,
nevinnost růže, však žena zvoucí.
Má v sobě sílu, z níž po zádech mi běhá mráz,
je bezpečným přístavem, hned mění se ve strmý sráz.
Svéhlavost mluví z ní, chce vše, co jen si poručí,
a jindy zas jak vločka sněhu, roztaje mi v náručí.
Chránit ji budu, jak mužům je dáno,
však ona mně, často záchranné hází lano.
Miluji ji a jsem si jist, až nám život léta zúročí,
naposled uložen do jejích dlaní, chci pohlédnout jí do očí.