Hodiny odbily jedenáctou hodinu. Mladá žena však seděla za stolem. Neměla pojem o čase. Sledovala vázu před sebou v očekávání a umírající naději… Byl v ní rudý karafiát. Jeho květ slábl a jeho okvětní lístky šedly. I žena byla slabá a bez jiskry.
Proč jí poslal květinu, když se nikdy nevrátil? Mělo to být sbohem? Bála se… Vzpomínky jí budily ze spánku a měnily něžné sny na noční můry. Musí být silná.
Jednou rukou převrhla vázu a ta se s křachnutím na podlaze rozletěla na desítky střepů. S květinou pod nimi pohřbila i veškeré smutné vzpomínky. Začala zase od začátku…
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit