Vyšvihl téměř baletní piruetu a s potěšením sledoval, jak se kolem něj vlní luxusně zdobený plášť.
Nesl se jako páv, když přistoupil blíž k velkému zrcadlu, které vévodilo jeho útulnému pokojíčku. Z náprsní kapsy brokátové vesty vytáhl hřeben a nejméně po sté ten den si pročísl zlaté kadeře. Blýskl po sobě zářivý, perfektně nacvičený úsměv.
Jsem prostě kouzelný!
V tom se otevřely dveře.
„Zlatoslave už je po večerce, svoje fanynky můžete okouzlovat zase zítra. Dobrou noc.“ upozornila ho vlídně starší sestra, která u Svatého Munga sloužila noční směnu.
S kývnutím pohladil rám zrcadla a naposledy se usmál na imaginární dav.
On si o to prostě říkal, chudák pomatená :-D
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Další povídka, kde je mi líto
Wolviecat
Další povídka, kde je mi líto Zlatoslava
Ale může si za to sám. A
nettiex
Ale může si za to sám. A věřím, že je svým způsobem docela spokojený.
Líbilo!
Ono se toho kolem něj vlastně
Esclarte
Ono se toho kolem něj vlastně tak moc nezměnilo.
Dobře ty, vykresleno parádně!
Faob
Dobře ty, vykresleno parádně!
Dokonalý Lockhart! A jeho
Esclarte
Dokonalý Lockhart! A jeho popis je stejně tak dokonalý.
Anó! Že ten Lockhart nenapadl
Lejdynka
Anó! Že ten Lockhart nenapadl víc lidí, vždyť to je super.
Chudák, tak trochu bych mu přála, aby se z toho dostal, ale tak trochu ne.