Uprostřed věty

Fotografie byla trochu rozmazaná. Ona se dívala někam z okna, ústa strnulá uprostřed věty. On se díval na ni a pobaveně se usmíval.

Možná byl tenkrát šťastný.

Zavřel fotoalbum a povzdechl si. Ještě dnes měl pocit, že by stačilo napsat pár slov – těch správných slov – a dívali by se na ty fotky spolu.

Možná je pozdě.

Obrazovka zhasla. Z potemnělého skla na něj nepřítomně hleděly jeho vlastní oči.

Nechtěl být odrazem sebe sama. Zvlášť ne, pokud jeho odraz vypadal takhle.

Poděkoval svému příteli s nepřítomnýma očima a zaklapl počítač.

Možná je nejvyšší čas zvednout se a jít o dům dál.