Bisolaris

Stál na skalním výběžku nad nedozírnou písečnou plání už skoro dvě hodiny a nemyslel na nic. Své vlastní myšlenky měl po těch letech osahané dohladka a Jeho myšlenky byly zatím dokonale čisté, beze stopy temnoty, která pohltila Jeho otce. Nebylo tedy nad čím přemýšlet a mnohem lepším zaměstnáním se zdálo být prosté bytí.

Když se setmělo a na obzoru zablikaly závlahové sběrače, otočil se k odchodu, ale zaváhal a zůstal stát. Nechtělo se mu skutečně odejít. Volal ho pocit, který důvěrně znal a každým dnem sílil. Tam v dálce, za světly sběračů, se kolem usínajícího chlapce sbírala Síla. Čas přicházel.