Zrada

Je to tu, zavřeli mě do blázince. S depresí se potýkám roky. Jeden pokus o sebevraždu, v myšlenkách mnohem víc. Mění mi léky. V lepších dnech jsem ráda, že nejsem doma. V horších dnech toužím po žiletce. Ale v obou případech mě deptají "kamarádi", kteří tvrdili, že kdykoliv přijedou a pomůžou mi. Nejsou schopní návštěvy. Výmluvy na práci mě štvou. Řeči o tom, že neví, jak se mnou mluvit a nechtějí to pokazit mě nezajímají. Mají tu být pro mě. Mě je špatně a já jim nestojím za těch pár kilometrů. To se neodpouští. Mohla bych se oběsit na prostěradle?