Výjimečně doprovodná báseň není Skácel, ale originální forma jedné z Ruskem podobně postižených duší. Ačkoliv původně je míněná pro úplně jinou (a v mých drabblích vůbec nezmíněnou) postavu, hodí se i Tamaře.
Jen prázdný stůl
a hořké přání
– můj Bože, je to těžké psaní –
jen prázdný stůl
a dotyk stínu
z uzamčených okenic.
Nic víc, má lásko.
Nikdy víc.
Tamara stála u ikony a zapalovala svíci, když jí služebná to psaní přinesla.
Očima přelétla řádky a jako by jí srdce sevřela ledová ruka. Dopis přišel z třetího oddělení. Jako dlouholetou spolupracovnici – tvář jí zkřivil odpor – ji žádali o kompromitující informace na dva z jejích hostů.
A o co menší jsem zrádce já?
Dopis zmuchlala a znechuceně vyšla do jídelny. Tam, zády k ní, stáli Saša s Tatjanou a choulili se k sobě jako ptáčata. A proti nim Sergej Pavlovič, drže syna za ruku. Když Tamaru postřehl, pronesl usouženě, ale vzdorně: „Ať je alespoň někdo šťastný,“ a mladému páru požehnal.
Ano, děkuji, takhle si představuji ruské téma vhodné pro posun zápletky :) Ještě tři takhle použitelná bych prosila :)
Navazujeme v zásadě stále na linii se smrtí Lva, jenom se mi nechtělo plýtvat drahocenná slova na přechod ze sadu do domu :) Předchází tomu tedy toto: http://sosaci.net/node/6187
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Jak já mu rozumím! V těch
Rya
Jak já mu rozumím! V těch ruských věcech moc štěstí nebývá.
No já mu sice taky rozumím,
Jeřabina
No já mu sice taky rozumím, ale na druhou stranu by taky mohl přemejšlet o těch dluzích, které rodině způsobil (respektive nedivím se ani původnímu postoji Tamary). :)