Ten klid, když jsme tu byli jen dva. Domácí se starali o misky, pelíšky, nic nebyl problém. Prostě pohoda.
Pak ale přišla ona. Malá, zvíci dvou dlaní, vykulená, rozježená. Vyhozené kotě. Po chvíli jsme se nedivili. Kdybychom mohli, vyhodili bychom ji taky. Bylo jí rázem všude plno. A k tomu rozený generál. Pojď si hrát! Hele, ocásek! Dělej!!!
Domácí jí podlehli. Toho musíme využít. Řekni jim, že máme hlad! Na tebe dají! Kotě se nafoukne: „Si piš! Je vám ale jasný, že teď mám velení já, jo?“
To jsme dopadli. Jednou jsme na to kývli a už jí to zůstalo…
Vzpomínka na dobu, kdy k nám domů k dvěma dospělým kocourům přibyla malá, asi 700 gramů vážící kočičí holčička. A od té doby už nikdy nic nebylo jako dříve. A poslouchají ji dodnes.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Chlapi. Pro žrádlo i do
ioannina
Chlapi. Pro žrádlo i do otroctví padnou. :-D
To nebylo jen žrádlo, to byla
Dede
To nebylo jen žrádlo, to byla síla osobnosti:))