3. Velká hromada

Pápeříčko poletoval nad loukou tam a zpátky, v ruce pořád svíral svůj okvětní plátek, smrkovou jehličku si zastrčil do tlumoku. Svět se pohnul, cítil to ve vzduchu, otevřelo se nové vědomí a víly to musely vstřebat.
Je to dobré nebo zlé? Co to pro nás znamená? Musíme se připravit… ale na co? Radši svolám všechny na hromadu. Zastavil se uprostřed otáčky, sáhl do tlumoku a vytáhl trs rolniček. Při bližším pohledu to byla svázaná trojice, vlastně spíš tak zvláštně propletená… trojjediná rolnička. Rozletěl se proti jasanu a třikrát udeřil rolničkou do širokého kmene. Zvonění se rozlehlo široko daleko po celé državě.
Brzy se začaly slétat víly všech barev, tvarů a velikostí. Tvořily se hloučky a skupinky, celá louka hučela napětím. V davu to šumělo drby, klevetami a neověřenými zaručenými informacemi.
„Slyšeli jste to? Prý našli zdroj,“ šeptala modrá Hyacinta.
„Hloupost! Chtějí ohlásit druhý příchod Světlonoše.“ odsekl Šťovík.
„Světlonoš je jen pohádka pro skříťata,“ namítl Blatouch.
„Co ty o tom víš, cucáku,“ ozval se starý Kůroš.
Na druhé straně se zas polemizovalo jiným směrem.
„Prý se objevila čarodějka a pomůže nám,“ šeptala si omladina.
„A s čím jako?“ pochybovačně se zeptala Fialka.
„No, proti zlu…“ neurčité mávnutí křídly uzavřelo tuhle klevetu.
Pápeříčko seděl vysoko v koruně ztepilého jasanu a mračil se. Nikdo se k němu neodvážil přiblížit. Když dorazila Třpytka, hned k němu zaletěla a něco si špitali. Jen příliš rychlé pohyby rukou a nervózní třepotání křídel prozrazovalo, že ani nejvyšší si není úplně jistý v kramflecích. Už brzy bude muset promluvit, šum hlasů začínal dosahovat kritické úrovně. Některé víly nebyly ve stejném čase na stejném místě už několik sezón. Z dobrého důvodu.
Pápeřičko, pořád svíraje v ruce šťopku rolničky, s ní udeřil do kmene. Rozezněla se zvonkohra a všechny hlasy postupně utichly. Do nastalého ticha pronesl: „Víte proč jsem vás sem zavolal. Všichni jsme to cítili. Musíme urychleně připravit strategii. Každý klan nebo pracovní skupina si zvolí zástupce a ti zasednou v Radě nejpozději se západem Slunce. Budeme jednat v noci.“
Davem to zašumělo a jednotlivé skupinky se uzavřely do kruhů, ve kterých probíhala vzrušená debata.
„Co to říkal?“ zakřičel hluchý Zvonek a Cink s Bimbácem ho okamžitě utišili, aby slyšeli Třpytku. Jako vedoucí jejich pracovní skupiny a Pápeříčkova pravá ruka je bude určitě zastupovat v Radě.
„… zítřejší směnu povede Klink,“ hubený postarší vílák se hrdě narovnal a přelétl pohledem po ostatních. Když mu pohled spočinul na Cinkovi s Bimbácem, tak sebou mimovolně trhl, ale pak se vrátil k poslouchání Třpytčiných pokynů.
Po několika dalších osobních připomínkách byli rozpuštěni s doporučením se na zítřek pořádně vyspat a nezkoušet poslouchat u kruhu Rady.
Cink s Bimbácem doprovodili starého Zvonka domů, aby se cestou neztratil, zrak mu totiž už taky moc nesloužil. Slunce se pomalu klonilo k západu a barvilo nebe do odstínů rudé a zlaté. Květiny na louce se pomalu zavíraly a ukládaly ke spánku. Většina víl se už odebrala do svých domovů, na louce zůstali už jen určení zástupci a pár starších víl neschopných myšlenku opustit.
Bimbác s Cinkem se už už chystali zalézt do krokusu, když k nim tryskem přiletěla Sasanka. Slunce už bylo za horizontem, na nebi převládala růžová a fialová a modrá na okrajích přecházela v temnotu.
„Kluci, musíte letět s námi. Podběl mladší se zdržel nahoře a když Pápeříčko rozezněl zvonkohru podruhé, tak na vlastní oči viděl, jak ji slyšela!“
„Kdo?“ nechápali zvonílci.
„No přece čarodějnice!“ netrpělivě zavrčela Sasanka.
„Cože? Víte kde je?“ zbystřil Cink
„Jasně. Podběl mladší má dobré vztahy s podzemím a hned rozhodil sítě. Před chvílí přišla zpráva. Máte ji v rajónu!“
„Tak jdeme,“ zavelil Cink, popadl Bimbáce za ruku a popoletěl za Sasankou.
Bimbác chtěl protestovat, že je už pozdě a zítra mají práci, ale při pohledu na nadšení svých kamarádů to radši polkl a rezignovaně se nechal vláčet. Doletěli na roh, kde čekal Podběl mladší a tiše promlouval se žížalou. Slyšeli už jen konec instrukcí
„…a u rezavé trubky doprava, pak dírou do zahrady vnitrobloku. To nemůžete minout.“ dopověděla žížala a zmizela v hlíně.
Podběl mladší jim kývl na pozdrav a beze slova vyrazil. Bezhlasně si opakoval instrukce od žížaly a vedl je na místo, kde žila čarodějnice. Sešeřilo se. Barvy postupně bledly. V ulicích se měkkým oranžovým světlem rozsvítily lampy pouličního osvětlení. Přímo před nimi však jedna výhrůžně blikala. Víly toho nedbaly, zvědavost byla silnější než opatrnost. Když doletěly do zahrady ve vnitrobloku, byla už skoro úplná tma, jen pár kousků modré se skvělo na temném nebi.
„Tady to znám,“ prohlásil najednou Bimbác. „Támhle je zídka na které se přes den vyhřívala koťata a támhle je zas zlatý déšť.“
„Jak to?“ nechápaly ostatní víly.
„Vždyť jsme tu byly dopoledne s Třpytkou, Cinku, ty si to nepamatuješ?“ obrátil se na svého nejlepšího kamaráda.
„Jsi si jistý? Za tmy všechno vypadá jinak.“ pochybovačně kroutil hlavou Cink
„Ať tak, či ne. Musíme nakouknout skrz okna. Žížaly říkaly, že tady je nejsilnější aura, ale nezvládly určit přesně, za kterým oknem.“
Čtyři víly si sedly na větev a pozorovaly světlá i temná okna. Cink nemohl zůstat sedět, byl příliš napjatý, zamával křídly, vznesl se do vzduchu, jednou obletěl keř, a pak celý dvorek. Zastavil se před kamarády a poletoval na místě jako bojka houpající se v přílivu.
„Sedni si, už zas sypeš svůj třpyt všude!“ zasyčel Bimbác.
Sasanka ztuhla a třesoucí se rukou ukazovala za Cinkova záda: „Tam!“
Do nočního ticha vrzlo otevírané okno.