Andrew a Timothy vyrazili. Konečně.
Zbraně tentokrát nenesli zakryté, však už je místní znají. Znají je a možná i berou; to proto, že se nechali tak ochotně zavřít do karantény. Že sami dodržovali nařízení, která měli prosazovat.
Vyrazili z Drumnadrochitu na západ a, po pravdě řečeno, se cítili trochu nejistě.
To s vámi tři dny zavření na samotce udělá.
Měli dojem, jakoby jim docházel čas. Jakoby byli pozadu za všemi ostatními.
Silnice byla široká a aut z větší části prostá. Pomalu stoupala a okolní otevřená krajina poskytovala dobrý výhled.
Minuli další benzínku, vjezd zahrazený odpadkovým košem, v křesle se pohupující objemná žena si dělala nehty.
S těmi zbraněmi se náhle cítili poněkud nepatřičně.
Nové zbohatlické vilky se prolínaly se starou a útulně působící zástavbou s malými okýnky. Pak se pohled rozprostřel ještě víc do široka a zástavbu vystřídaly farmy.
Pochodovali svižně a užívali si nudnou cestu.
Z farem se ozývaly běžné farmářské zvuky a vítr přinášel běžné farmářské pachy. Předjela je slečna na červeném kole, sesedla u blízkého plotu a otevřela krabici. Vytáhla balíček, něco hodila do kasičky a jela dál.
Ke krabici se dostali brzy.
6 vajec - 1 libra, hlásal nápis.
Svět byl absurdně normální.
Jenom... žádná auta.
Minuli zadní odbočku k Inverness. Značka upozorňující na prudké stoupání se na ně výsměšně smála, ale oni pokračovali po rovině.
To stoupání nebyl problém, ale netoužili narazit do čehokoliv, co se snad v Inverness stalo. Asi by nebylo špatné dát sem další závoru.
Pořád dál a silnice pořád prázdná. To bude dobře; asi. Vzhledem k nedělní situaci, kdy se lidi snažili objet zácpu na hlavní silnici kudykoliv jinudy by přece museli narazit na nějaká stojící auta. Havárii. Nebo něco podobného. Kdyby tu tedy byl nějaký problém.
Asi po sedmi mílích se široké rozhledy zúžily a kolem vyrostly kopečky. Farmářská krajina se změnila v neobdělávanou pahorkatinu. Podvědomě přešli do poklusu, zbraně připravené, nikde nikdo.
Pár serpentin, silnice klesá... a otevírá se pohled na Canich.
Uvítala je klasická místní směsice dovolenkových domečků a stálého osídlení, kde živitelé rodiny víceméně jen přespávají, aby dojížděli za prací do Inverness. Cvrkot, který se ale v okolí ozýval, zněl naprosto normálně.
Zbraně rychle a nenápadně zmizely v zavazadlech... a kde je tu nějaké centrum? Samé ubytovny, zahrady, lesíčky. Dům na křižovatce, který vypadá oficiálně, se ukázal být jen hotelem, toho času v rekonstrukci. Zaťukat na dveře náhodného domu se jim nechtělo, dokud nevyčerpají ostatní možnosti a venku v dnešním klasicky deštivém počasí nikdo nebyl.
Malá budova školy byla prázdná; jak taky jinak, elektřina nebude fungovat ani tady.
Blízký obchod ale naštěstí otevřený, kempingové svítilny osvětlují jeho vnitřek v pošmourném dni. A hned vedle maličká, ale o to útulněji působící putyka.
Takže zase do hospody.
Načerpat informace.
Canich je jedno z míst, se kterými nebylo jak se spojit. Teď ho můžou s klidným srdcem vyzelenit a vytáhnout z místních rozumy.
Putyka byla vevnitř tichá a bez osvětlení, ale velká okna sem vpouštěla přiměřené množství jasu a v krbu plápolal oheň. Sundali si bundy a pověsili je schnout na věšáky, batohy s ukrytými zbraněmi si šoupli pod lavici. Vytáhli mapu, schnuli, čekali a rozmýšleli, kudy půjdou dál.
„Votvírám až za půl hodiny,“ oznámil lehce nevrlý hlas do skřípotu otvíraných dveří. „Co si dáte?“
„Čaj?“ zkusil Andrew.
„Jo, je na to počasí, co? Stavte se večer, od šesti votvírám bar. Teďka mám kuchyň ještě studenou, takže jestli chcete něco zakousnout, tak maximálně hnědáčky. Vomlouvám se, ale zásobovák z Inverness prostě nedorazil. Jo, a že nejde elektrika víte, že jo.“
„Jasný,“ přikývl Timothy.
„Já jen abyste si nestěžovali, jako někdo.“
Dveře se se skřípotem přivřely.
Timothy poklepal do mapy.
„Budem pokračovat na sever. Dokud nenarazíme na zácpu nebo něco neobvyklýho, pak to okamžitě otáčíme, bych řekl. Zásobovák z Inverness nedorazil... a proč mi to nepřijde divný.“
„A proč že vám to nepřijde divný, mladej?“
Čaje byly dvě konvičky a nechyběl džbánek s mlékem. Na talířku se smál pár sušenek.
„Poslyšte, vy přece nejste nějak hrozně odříznutí od civilizace, tady, na vedlejším tahu na Inverness. To mi neříkejte, že za poslední čtyři dny tu všichni sedí na zadku a nikdo nejel ani těch pár mil do Drumnadrochitu, ani k Inverness.“
„Možná jeli, možná nejeli,“ pokrčil rameny hostinský.
„Co říkali ti, co jeli k Inverness?“ šel rovnou k věci Andrew.
„Co by říkali? Nic neříkali. V neděli tu byl sakra provoz, ale jen směrem tam. V pondělí pár chlapů že pojede do práce a zpátky nepřijeli. No a vod úterka nikoho na sever nepouštíme, tak nemějte žádný nápady. Né že byste mi nebyli ukradený, ale jde vo ten princip.“
„A s Fort Williamem, jste ve spojení?“
„Jo tááák,“ hostinskému se zablesklo v očích. „Tak když vy se ptáte takhle... tak já asi vím, který vy ste.“
„A který si myslíte, že my jsme?“ Timothy se opřel do pohodlného opěradla.
„Vy budete ty vojclové, ne? Z Drumnadrochitu. A chcete vočekovat sever taky, žejo?“
„A co kdyby, je to problém?“
„Pro vojcly? Esli na to nemáte, tak žádná škoda. Co myslíte, na sever nepouštíme, ale zastavovat taky nemáme jak, když je někdo už tak blbej.“
„No vida,“ podotknul Andrew. „A když jsme u té pěkné výměny informací, něco o svých sousedech víte? V Drumnadrochitu jste očividně byli... ale jak je to na severu? Na jihu?“
„Na severu je akorát pár farem a hotýlků, ty semka nejezdívaj. Enem do Inverness. Ty mi můžou bejt srdečně ukradený, esli přijedou sem a budou normální tak žádnej problém, ale rozumíme si. Na jihu sou akorát ty divný chlápci jak koupili tu rozpadlou kuču v Glen Affric, ta nějaká církev nebo sekta nebo co. A ty teda jezděj nakupovat k nám trochu, vobčas, ale nikoho vod nich sme neviděli. Ledaže by to vzali tou zadní silnicej a zamířili si to na sever, tak by se nám vyhnout mohli, ale proč by tak jezdili, že jo. Vodsud tam nejel vod pondělka nikdo, co tam taky.“
„Dobře, to zatím necháme plavat.“
Sektářská výspa nebyla strategicky důležitým bodem.
„Říkal jste, že bar otevírá v šest?“
„No jo. Zůstanete tu?“
„Ne.“
Andrew vstal a stáhnul si bundu z věšáku.
„Skočíme se zatím podívat na sever. Při troše štěstí budeme večer zpátky... a normální.“
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit