Portals

Cave stál před zrcadlem a snažil se zavázat uzel na kravatě (zatím dost neúspěšně).

„Caroline!“ štěkl, „postarej se o všechno, zatímco budu na té nóbl události!“

„Jak si přejete, pane Johnsone.“

„Ty přednahrané zprávy pro testovací subjekty jsou připravené?“

„Samozřejmě, pane Johnsone.“

„Už se nemůžu dočkat, jak budou ti trotlové z Black Mesa zírat, až převezmu letošní cenu. Nejlepší nová vědecká společnost! Má to zvuk, že jo?“

„To má, pane…“

„Jak to…“ vzdal Cave práci s uzlem, „Caroline, zavaž mi to! A víš co? Máš nějaké nóbl šaty? Vem si je. Půjdeš se mnou. Potřebuju na tu slávu elegantní doprovod!“

Cave se znechuceně probíral hromadou dopisů.

„Nějaké problémy, pane?“ ptala se Caroline.

„Jdou po mně! Nedají si pokoj!“ odfrkl si.

„Tady: Předvolání z kongresu kvůli těm zmizelým astronautům!“ Práskl o stůl dopisem.

„Nebo tenhle: stížnost z komise pro kvalitu potravin. Prý náš dietní doplněk způsobuje zažívací problémy. Vždyť funguje! Obalí potravu a nechá jí v žaludku skákat a vyvolá pocit sytosti. Co na tom, že občas vystřelí jednou nebo druhou stranou ven!“

„A ta stížnost etické komise, že náš pokus způsobil přeměnu obsahu střev na uhlí vůbec nemá smysl. Za tím je Black Mesa!“

„Zavolej právníky, ať to nějak vyžehlí…“

Přihlášené dobrovolníky z řad astronautů, zkušebních letců a olympioniků obklopila skupina vědců. Brali jim krev, měřili tělesné funkce, vážili je, přeměřovali každou část těla zvlášť a nakonec jim dali k podpisu formulář informovaného souhlasu o délce devadesáti stran. Ten ovšem vyvolal spoustu nepříjemných otázek:

„Jak, infuze neznámých substancí?“

„Co má znamenat to ‚vyvolání nádorů‘?“

„Proč je zmiňovaný toxický měsíční prach?“

„A co ten dotaz ‚Zažaluje někdo Aperture Science pokud zmizíte?‘“

Lidé přihlášení jako testovací subjekty začínali být nervózní. Tohle nebylo to, co jim slibovali. Měli pomoci vědě, ne stát se její obětí!

Přišli v dobré víře; bylo však pozdě couvnout…

„Musíme chvilku počkat, než připravím místnost,“ prohlásila do ticha GLaDOS.

„Povím ti zatím pohádku, aby ti to rychleji uteklo. O rodičích, kteří neměli rádi svou dceru, nechtěli jí a opustili jí hned po narození. A pak umřeli. Jejich těla teď leží v relaxačních místnostech… Ta dcera byla moc těžká a široká. A ne moc chytrá. A brzy také umře. Ale ještě před tím dostane dort. Jestli k němu dokáže dojít. I když bych se tomu dost divila…“

„Tak co, jak se ti pohádka líbila?“ jízlivě zněl hlas GLaDOS odnikud a zároveň odevšad.

Chell mlčela. Na některé věci je lepší neodpovídat….

Chell bloudila očima po výjevech před ní. 

Na prvním obraze spala ve své relaxační buňce. Na dalším pokládala zatěžovací kostku na tlačítko při svém prvním testu. Pak odhazovala kostku společnici do incinerátoru. 

Následoval obraz, jak přes portál pouští kostku na turetu. Na jiném využívala portály k odstřelení jednotlivých jader GLaDOS. Na posledním pak stála nad zničenou GLaDOS s portálovou zbraní vítězně zdviženou nad hlavu. 

Za tímto obrazem byl podpis „Rattmann“ a datum před deseti lety.

Co to znamená? První tři věci se teď staly, ale ty další? Bylo to snad nějaké proroctví nebo šlo jen o výplod Rattmannova chorého mozku?

Obrovský kontrakt s armádou na sprchové závěsy znamenal pro Cavea možnost splnit si všechny své sny.

„Caroline!“

„Ano, pane?“

„Zajisti koupi toho solného dolu v Michiganu! Postavíme tam výzkumné středisko. Sežeň stavbaře!“

„A změníme název firmy. Aperture Fixtures zní jako autoservis. Odteďka to bude Aperture Science Innovators. Zařiď to!“

„Taky najmi vědce. Nemá cenu mít laboratoře bez vědců.“

„A testovací subjekty. Ty budeme potřebovat. Ty nejlepší – olympioniky, astronauty, členy Mensa…“

„Jo, a koupil jsem hromadu tun měsíčního prachu. Ať ho někde uskladní. Bude se hodit!“

Cave štěkal jeden rozkaz za druhým.

„Pane, není možné udělat všechno naráz. Musíte určit priority.“

Dva členové vědeckého týmu připravovali prezentaci nejnovějšího objevu pro vedení – speciální boty s brzdící dopadovou platformou umožňující bezpečné skoky z obrovských výšek.

„Boty místo padáku. To u Cavea musí zabrat!“

„No, bude to dobrý doplněk kvantového tunelovacího zařízení…“

„Jen doufám, že něco podobného nevyvíjejí v Black Mesa“

„Nestraš! To by nás šéf hned začal podezřívat ze špionáže.“

„Black Mesa mi může políbit… víte co! Víme, že kradete naše objevy!“ předvedl druhý vědec pěknou imitaci Cavea Johnsona.

„Hehe… Ať tě neslyší, jinak budeme příště s ‚dobrovolným‘ testováním na řadě my…“

„Jen to ne, to už radši padáka, než být testovacím subjektem!“

Jak Chell s GLaDOS postupovaly vzhůru starou Aperture, měnily se motivační letáky na zdech. 

Od „Vyhněte se potřísnění neznámými tekutinami!“ a „Nevdechujte měsíční prach!“ 

přes „Nahlaste každého agenta státní agentury!“ a „Při spatření kontrolora inspektorátu práce stiskněte tlačítko!“ 

po „Robot je lepší než vy! Važte si svého robotického kolegy!“

Poslední leták, který potkaly zněl: „Při setkání s nepřátelským robotem použijte paradox!“

Při jeho spatření GLaDOS ožila:

„Paradox! Už vím, jak na něj! Žádná AI pořádnému paradoxu neodolá! Postavím před něj takový paradox až se mu zavaří obvody!“

Pak zamyšleně dodala „Jen doufám, že Wheatley není takový blbec, aby nepoznal paradox…“

GLaDOS upřeně hleděla na malbu vyobrazující poměrně pohledného muže s krásnou ženou za jeho levým ramenem. Kdo to byl? Něco jí to připomínalo. Hlodalo v umělém mozku. Ty lidi kdysi znala…

Najednou jí do pozitronových obvodů vtrhl příliv vzpomínek. 

Caroline…

Postávání s kolegy před budovou Aperture Science, než jim začne směna… Polibky ranního slunce ve vlasech… Práce pro Cavea Johnsona, vždycky tak zajímavá a vzrušující… Nadšení z prolomení další hranice vědy… A nakonec Caveúv krutý rozkaz nahrát její vědomí do počítače místo něho… Poznání, že polibky slunce jsou navždy pryč…

„Odpusť. Na chvíli se odpojím. Tohle si musím zpracovat sama…“

Osamělá Chell vstoupila do hlavní jeskyně solného dolu. GLaDOS v bramboře byla ztracená kdesi v tomto obrovském prostoru.

V kyselinovém jezeře ležely kovové sféry neskutečných rozměrů. Do výšin se tyčily surrealistické konstrukce. Kovové výztuže o sebe skřípěly, jak se celá stavba sesedala.

Chell obcházela stavbu podél korozivní tekutiny, hledala průchod, skulinu, kterou by se dostala dál. Zatím nacházela jen zapečetěné vchody.

Nakonec jí přálo štěstí. Jedny dveře částečně vyvrátila sesutá zeď. Za nimi probleskovala portálová plocha.

„Jen si vrzej!“ pomyslela Chell ke skřípajícímu dómu. „Já se dostanu na povrch!“

Otevřela první portál na cestě vzhůru. Opuštěná jeskyně zůstala za ní.