Zlodějka knih

Rudy si ještě pamatoval na tu příhodu s bramborou v obchodě.
Pamatoval si i na to, jak s Liesel lezli přes plot a ze stromů shazovali jablka.
Pamatoval si na to, jak ho při krádeži v obchodě přistihli.
Pamatoval na to, jak na stromech zbyla jen malá a scvrklá jablka.
Celý svět se proměnil v jedinou dlouhou ulici. Ulice U snědeného krámu, račte vstoupit.
Máte hlad? To všichni.
Kručí vám v břiše? Každodenní píseň.
Přesto bylo v Rudym něco, co ho přimělo vzít chleba. Rozdělit jej a házet na silnici, když ulicí mířil průvod na ještě hladovější místo.
Do Dachau.

Liesel stála a dívala se do ohně. Praskal a šuměl jako vichřice v lese. Oranžové a žluté plameny olizovaly noční nebe. Když se podívala skrze ně, vypadalo to, že lípy, kolem kterých denně chodila do školy, hoří také.
Stočila pohled na kroutící se papír, který plameny živil. Zkoušela přečíst tituly na hřbetech knih, ale rozdmýchané peklo je stravovalo rychleji, než ona dokázala neuměle luštit písmenka.
Podívala se na oblohu obarvenou do červena a fantaskní tvary, které stíny vykreslovaly na okolních zdech. Vlastně to bylo krásné. Jen ji trochu mrzelo, že nevěděla, jestli nějaké krásné věci nebyly i uvnitř těch knih.

„Vážně musíš?“ vzlykala holčička a kulila na něj obrovské oči.
Dřepl si k ní a položil jí ruce na ramena. „Taky mě to mrzí, ale když tu zůstanu, budete z toho mít akorát problémy.“
Přikývla, ale z očí se jí dál hrnuly slzy. Odešel. Elke se zavřela do pokoje a odmítala vycházet. Až po několika dnech se znovu odvážila do sklepa, kde ho schovávali a zůstala ohromeně stát. Byl tam dárek.
Nebeská ulice byla vybombardována omylem, ale to nic neměnilo na faktu, že kousek nebe ten den umřel s ní. Nebe namalované na strop Židem pro Němku, která ho zachránila.