„Proč ta námaha, hm? Nikdy ti na mně kdovíjak nezáleželo.“
Ta slova zaznějí z druhé strany skomírajícího ohniště, od stínu opřeného o nedaleký strom a téměř zcela splývajícího s okolní temnotou. Jen ty oči... Planou. Jako zrádná světýlka v močále. Jegor se zamračí.
„Nemluv nesmysly, Koščeji. Jistě, že záleželo. Jako na každém jednom družiníkovi.“
Sám však slyší, že jeho hlas nezní tak pevně jako obvykle.
Poznámka: Patetické až na půdu... BJB
Nikdy jsem na ničem nelpěl. Odešel jsem od svého kmene, aniž bych pohnul svalem. Opustil jsem domovinu a neohlédl se. Ztratil jsem přátele a slzu neuronil. Válečníka nezdobí slzy, ale jizvy a počet mrtvých nepřátel. Muromec vždy říkal, že pláč přichází k muži v nejtěžších chvílích života.
Volchova smrt taková skoro byla.
Můj velitel ale v dračím chřtánu nezemřel. Cítil jsem to? Možná proto jsem neplakal. Nejslavnější Gorynič nikdy neskonal, jen se zrodil Koščej. Stále jsem v něm viděl dobro. Dokud jsme neporazili Jagu a on neprobudil Zirnytrininu moc. Stačil jeden pohled do jeho dračích očí a nemohl jsem neplakat.
