Zaklínač

„Dalším artefaktem k aukci je vzácná, krásně vyčiněná baziliščí kůže.“
Vzdechy údivu z publika.
„Nenajdete kvalitnější a nádhernější materiál na ty nejskvostnější módní boty či nejluxusnější dámskou kabelku,“ mrknul licitátor směrem ke skupince mladých aristokratů s pavími pery v kloboucích.
Chichotající se hlouček dam, který na ně nenápadně mrkal celou aukci, se začal silněji ovívat vějíři.
„Přinejlepším varan,“ ozval se z poslední řady pobaveně muž v kápi.
„Ovšem zlatým hřebem večera,“ zamračil se na něj licitátor, „je toto exkluzivní, extrémně vzácné kuroliščí vejce, a to i s ropuchou, která jej vysedí.“
Nepokrytě šokované výkřiky důvěřivého publika přerušil Geraltův záchvat smíchu.

Oheň dohoříval.
Geralt zamyšleně koukal do temnoucího nebe, Marigold tiše drnkal na loutnu jakousi melodii.
Nad les se vyhoupl Měsíc, ještě trochu bledý od Slunce.
Na břehu zašustilo rákosí a nad vodu vylétla volavka. Loutna ztichla.
"Nad jezero v oparu tonoucí,
vznesla se volavka. Tak prostě nad střechy se vznést,
jen volavky a básníci dokáží. Oběma dovolen je let..."
Marigold se odmlčel, bylo vidět, že přemýšlí nad dalším.
Ukázal jsem na odraz Měsíce v jezerní vodě a navázal:
"A také Měsíc, zdá se, smí dvojí v jednom uvidět.
Však s básníky i ptáky obeplouvá svět."
Marigold se usmál.
Já taky.

Noc postoupila, vyšly hvězdy a ochladilo se.

Ohýnek tiše praskal, Marigold v povzdálí brnkal na svou loutnu.

„Víš, Geralte,“ promluvil najednou, „myslím si, že teď už nastane ten pravý čas. Čas kdy bude jen lépe. Čas kdy přestaneš mít své starosti, kdy práce pro tebe bude jednoduchá a dobře placená. O mě bude stále větší zájem a vydělám mraky peněz. Tady s Elzee se vše také v dobré obrátí a lidé nás budou mít rádi. Hlavně tedy tebe. Konečně jim dojde, co se v tobě ukrývá za poklad a náležitě tě ocení."

„Pojď spát, Marigolde, asi ti trochu namrzl mozek.“

Někdy mi okolnosti neumožňují plně využít můj potenciál. Myslím tím zuby, drápy, ocas a oheň. Leč lidské zbraně a správná společnost mají své přednosti. Boj s Geraltem po boku, byť proti značné přesile, byl v jistém směru potěšením.
A jsou příšery, na které se ani z mého hlediska nevztahuje doba hájení, ochrany a zachování druhu.
Paraghúlové jsou zmrdi.
Odpusťte mi ten výraz, leč mutace a čarodějné pokusy v tomto případě vyrobily to nejhorší.
"Jediná výhoda je, že se dobře zabíjejí," poznamenal Bílý vlk a prudkým švihem uťal hlavu poslednímu z nich.
Letěla daleko. Na chvíli i zmizela v nízkých mracích.

Z města vyrazili hned po památném "projevu". Jeli dál. Kam, to věděl jen Zaklínač.

Na večer se utábořili v malém remízku.
"Jestli chceš, namasíruji ti záda," ozvala se Elzee. "Naučili mě to v léčebně. A dokonce více způsobů."
"Rád," přisvědčil Geralt.

Položil se na mech a nechal se masírovat šikovnýma rukama dívčiny. Marigold si brnkal opodál a výjímečně mlčel.

Geralt se nechal unášet vzpomínkami. Pár měsíců již spolu putovali, dost divokých příhod již spolu prožili. Svět se s nimi nemazlil - mizerní lapkové, vodní příšera, nebezpečný čaroděj, unesený Marigold.
Svět je masíroval všemi způsoby a oni mu stále vzdorovali. Úspěšně.
Naštěstí.

Je ráno. Protáhnu se a pak se rozletím se sluncem světem. Jsem drak, což ostatně víte. Zlatý, koukněte, jak se třpytím.
Okolo křídla mi zasviští šíp.
Ach jo, někteří vaši soukmenovci jsou tak... nemožní.
"Zabiju tě, ty zlolajný ještěre!"
No ovšem.
"Příšero, obludo! Ďábelský červe!"
Blá, blá, blá... pořád to samé.
"Zhyň stvůro, tvoji kůži daruji své vyvolené!"
Plameny sotva blafnou.
Hele, ty tři borovice byly suché, to jsem nevěděl. Naštěstí stojí osamoceně a několik ran ocasem udusí i poslední plameny.
"Hej, draku! Připrav se k boji! Jménem dobra tě skolím!"
Jistě. Slavná slova. Velmi vhodná jako epitaf na náhrobek.

„Určitě by to šlo vymyslet jinak,“ nadhodila Minerva.
„Lépe,“ zdůraznila Galadriel.
„Máme mnoho společného, ale naši společníci, přátelé… nepřátelé… náhodní spojenci… se chovají zcela nevyzpytatelně,“ doplnila Yennefer.
„Ve jménu Pána světla, musíme konat,“ připomněla Melisandra.

K´rul je poslouchal a shovívavě se usmíval. Byly čarodějky, jistě, obdařené věkem delším než běžných smrtelníků. Ve srovnání s ním byly pochopitelně všechny sotva dospělé, to jim však nebránilo hovořit rozvážně… a rozvláčně. Snad to byla jen obava, aby se před ostatními neshodily.

„Mohou se setkat,“ vložil se konečně do debaty. „Mé chodby jsou jim k dispozici.“

Jeho první, nikoli však poslední slova. Slavná slova.

Stáli před léčebnou.
Marigold se otočil a vážným hlasem pronesl:"Opouštím vás, vyrážeje na cestu plnou nástrah, nebezpečí, protivenství a škůdců zlovolných, bídáků a lapků nepočítaných, děvčat mravů nevalných, bídy a utrpení převelikého, doprovázeje zde, tohoto mistra cechu zaklínačského, neboje se příšer a nestvůr pražádných, odvahou svou zašťitujíce mu život jeho strádáním nalomený a milenkami zprotivený. Jdu směle vpřed, větrem, dešťem, zimou i plískanici, neohlížeje se ani na okamžik zpět, vstříc osudu svému i osudu mého přítele nejdražšího, nedbaje celé zlovůle světa, potvor zrádných či tvorů magických."

"Pojď už, Marigolde, potřebuji se někde vysrat", ozval se do nastálé pomlky Geralt.

Marigold se posadil na postel vedle krásné dívčiny, lehce ji objal a začal ji vášnivě líbat.
"Ještě, tu mám pro tebe víno, výborné, sladké, napij se," usmál se na ni.
Dívka se napila, k jeho překvapení rychle a plnými doušky. Víno jí chutnalo. Opětovala jeho polibky.

Básník ji začal rozepínat blůzičku a laskat se s jejími ňadry.

Dívka odhodila poloprázdnou skleničku a vrhla se na něj, vyhrnula si svou suknici a obkročmo se na něj posadila.

Marigold se šťastně usmál.

Věděl, že byliny přidané do vína zabrání dívčinu otěhotnění. Byl řádně seznámen s jejich účinky. Mohl se v klidu milovat.