Zaklínač

"Sečtěme se, jestli jsme všichni," prohlásil Geralt.

Milva se ušklíbla a dál leštila tětivu. "Chlapi. Furt chtějí něco počítat a žvanit."

Geralt ji hrdinsky ignoroval. "Jsou přítomní trpaslíci?"

"Oi, my nejsme trpaslíci! My máme naprosto přirozenou velikost! I naše přirození mají naprosto přirozenou velikost!" Zamávali trpaslíci lahvemi medoviny.

"Beru to jako ano," odvětil Geralt se stoickým povytažením obočí. "Regisi?"

"Zde," odpověděl Regis, který visel ze stromu hlavou dolů jako netopýr.

Geralt si povzdechl. "Nebudu se ptát. Barde?" 

Nic.

"Barde? Zpěváčku? Marigolde?"

Nic.

"Kam se zase poděl?" zamumlal Geralt.

Odpověď obdržel vzápětí. Ožralý Marigold opodál sváděl lesní žínku.

(Byl to pařez.)

Příšera vypadala strašně. 

Nahé rozkládající se lidské tělo zbavené kůže, čpící pachem hniloby, cvakající zuby, přibližující se k zaklínači. 

Geralt s vytaseným stříbrným mečem couval směrem k okraji mýtinky. Věděl, že za chvíli bude potřebovat úkryt.

V tom spatřil Marigolda kráčejícího směrem k nim.

Reagoval rychle. S půlobratem přiskočil a jednou silnou ranou setl rotfieldovi hlavu. Další úder vedl vší silou na plocho na hruď tvora. Chtěl srazit jeho již bublající tělo na zem. 

"Marigolde, zmiz!!" 

Skočil směrem k básníkovi, který se nezastavil. 

Exploze plynu trhající tělo jej zastavila téměř před bardem. Tvor umíral, ale při tom zraňoval všechny kolem.  

Elzee se podívala na Marigolda a pokývla hlavou směrem k zaklínači.

"Ne, nepůjdu za ním, ať si ho to klidně sežere. Nejsem žádná jeho loutka, kterou si bude vodit jak ho napadne. A taky mě vůbec neposlouchá, co chci říct." Marigoldův hlas zněl frustrovaně. 

"Ale chápeš, že je to jeho práce," pronesla klidně dívka. "Tohle není divadlo, to je život, ve své pravé drsné rovině."

Bard se naštvaně otočil a vyrazil směrem kam zmizel Geralt. 

Dívka jej následovala. Věděla, že zaklínač by z nikoho nechtěl dělat svou loutku. Byl příliš čestný a přímý na nějaké manipulace. 

Cvakání zaznělo blíže. Hlasitěji. 

"Ó, pohlédni, čarodějko přenádherná, jaké trofeje jsem ti donesl!"
Na ubohém podiu stála ještě ubožejší bedna, vpředu otevřená. V ní se na provázku třepotalo něco, co vypadalo jako klacek obalený v hadříku a na jednom konci opatřený chumlem koudele. Druhý klacík, obalený ve dvou hadřících a závoji (pravděpodobně) se potácel na okraji 'jeviště'.
"Ach, hrdinný zaklínači, jak jsem ti vděčná, lektvar mocný bude ti odměnou!"
Pištivý hlas ani nedořekl, když se z úplně zadní řady ozvala tupá rána. Obecenstvo se pohoršeně otočilo.
"Promiňte," špitl jsem a odplížil se pryč.
Teprve za vesnicí jsem se začal smát. Tohle až povím Geraltovi!

"Geralte, co to bylo za zvuk? Nechceš se tam jít podívat? Že ne?" Marigold se tvářil velmi vyděšeně. Elzee, ta jen Zaklínače bedlivě pozorovala. 

Zvuk cvakání se nepatrně přiblížil. 

"Tohle řešit nebylo v mém plánu," ohradil se znovu důrazně Marigold. "Můj plán je vzít nohy na ramena a zmizet. Co nejrychleji!" 

Marně, zaklínač již tasil. Tiše se začal blížit ke zvuku. 

"No, tak si tam klidně jdi, kašli na radu starého přítele," zabručel naštvaně bard. 

"A mě tady klidně nech samotného, ať mě něco sežere!" Zvolal za ním ještě úzkostně.

Zaklínač jej však již neposlouchal. Soustředil se na hledání cíle. 

Geralt byl naštvaný. Po odchodu z města se nálada v jejich malé skupince nevyvíjela vůbec dobře. Již pár týdnů spolu cestovali, měli se znát, rozumět si. 

Ale nějak to teď nebylo ono.

Zaklínač usilovně přemýšlel, co se stalo. Co bylo tou příčinou. 

Nemyslel si, že by tou příčinou byl Marigold – i když věděl, že ten je občas malá osina v zadku. Ani Elzee, které stále usilovně hledal pomoc a která se chovala úplně normálně jako mladá nenápadná dívka. Čím dál větší pocit měl, že příčina je on. Přemýšlel, co by měl u sebe změnit.

Cvakání z lesa řešení problému oddálilo. 

„Bylo to nečekané,“ řekla Yennefer.
„Vzrušující,“ doplnila Melisandra.
„Místy velice vznešené,“ zdůraznila Galadriel.
„Bylo to k něčemu?“ zeptala se prakticky Minerva.

Všechny čtyři se ohlédly na K´rula, protože pochopily, že mohou moudře promlouvat, jak dlouho chtějí, ale hlavní slovo tu má on.

„Inu… sám jsem nečekal, jaký mišmaš z toho vznikne,“ připustil, načež neodolal a dodal: „Myši mašírují.“

Potěšilo ho (a zároveň trochu zklamalo – miloval vyvádět lidi z míry), že trpělivě čekaly, až bude pokračovat, nepodivovaly se, co blekotá.

„Nemohli jsme doufat, že každé setkání přinese užitek. Myslím ale, že máme dobrou naději, že některé světy se pohnou správným směrem.“

„Ahoj, já jsem Ciri.“
„Sheldon Cooper. Doktor fyziky. Specializuji se na teoretickou fyziku, ale momentálně se věnuji teorii strun. Nevíš, co to je, že?“
„Ne,“ přizná klidně. „Ale umím otevřít portál mezi světy a projet jím na koni.“
„Jsem alergický na koňskou srst. Předpokládám nicméně, že tvůj kůň se nachází v jiném prostoročasu, takže by to nemělo představovat problém.“
„Taky bych řekla. Už proto, že my dva už se nejspíš nikdy neuvidíme,“ odvětila tónem, z kterého vyskakovalo slovo „naštěstí“, a chystala se odejít.
„Moment,“ ohradil se. „Speed dating má jasně daná pravidla, která je třeba dodržovat. Mám ještě tři otázky.“

Pegas naposledy máchl křídly, pak je roztáhl do šíře a začal pozvolna klouzat dolů. Bellerofontés záhy mezi Lýkijskými skalami spatřil obrysy Kragu a ucítil pach síry. Tam měl namířeno.
Sotva se Pegasova kopyta dotkla země, Bellerofontés seskočil z jeho hřbetu a vydal se hledat svou kořist. Nenašel však Chiméru útočící a zuřivě chrlící oheň. Místo toho ležela na zemi v tratolišti krve, zatímco se nad její mršinou skláněl cizinec s vlasy bílými jako Pegasova hříva a odřezával jí hlavy.
Když Bellerofonta uslyšel přicházet, vstal a otočil se na něj: „Je mi líto, kamaráde, ale za tuhle potvoru shrábnu odměnu já.“

„Představ si, Geralt dokáže zabít chiméru! Tři hlavy, křídla jako netopýr, ocas jak lodní lano! A já to celé zhudebnil ve strhující baladě,“ chvástá se Marigold.
„Chiméra… Vidina, která svádí poetickou mysl do propasti touhy. Přelud nedostižného ideálu. Angelika a její láska ke mně…“ zasní se básník Špína.
„Myslím, že jsi to nepochopil,“ ušklíbl se Marigold. „Ta přeludná chiméra mi málem ukousla hlavu.“
„Angelika umí vystrčit zoubky, pravda. Ale tak nebezpečná není…“
„Chiméry mého světa smrdí a zabíjí! Jedině zaklínači je dokáží zlikvidovat. Jenže zaklínačů ubývá…“
„Tvoje chiméra žere lidi. Moje chiméra žere duši. To je vlastně horší…“ povzdychne si.