Co děláme v temnotách

Interiér domu, prach
VIAGO:
„Prosím, posaďte se! Laskavě omluvte pohovku, trošičku práší. Ošklivá pohovka!“
MUŽ:
„My nechceme zdržovat.“
ŽENA
Drží si kabelku a je ostražitá.
VIAGO:
„Mně nezdržujete, já mám spoustu času. Celé věky. Ha ha!“
MUŽ:
„Přece jen bychom raději šli…“
VIAGO:
„Někde tu mám sušenky!“
Postaví se mezi muže a dveře.
ŽENA:
Nenápadně se přesouvá k oknu.
V okně se objeví PETER. Stmívačka. Ozve se řev, tupé údery a srkavé zvuky, asi jako když dítě pije colu brčkem. Roztmívačka.
Interiér domu, krev
PETER:
Je provinilý
VIAGO:
Rezignovaně svěšená ramena, výraz smutku
„A pak si mám najít nějaké přátele…“

„To už jssste tady? Ach, pojďte dál. Kolik vás bude? Dva? Dva a kamera? Dobře.“
Viago si nepřítomně uhladí vlasy.
„Takže, tohle je kuchyně. Úklid má právě Deacon, proto tu vládne...“ - Viago nehtem odloupne plíseň z kohoutku - „... anarchie.“
Pokračuje do haly a po schodišti nahoru, kamera za ním.
„Můj pokoj. Prosím, pánové!“
Kameraman zavrčí.
„Málo světla.“
"Jakže?"
"Potřebuju to nasvítit!"
A trhne závěsem. Záblesk slunečního paprsku. Zvedne se oblak prachu a zvedne se i Viago, který vyletí ke stropu.
„Ssssssst!“
„Ehm...“ Štáb a kameraman se na sebe podívají.
„Myslím, že v autě máme nějaké lampy...“
„To bysssste byli moc hodní...“

„Ještě, že se toho nedožil Petyr,“ řekl Viago. Odložil péřovou prachovku a protáhl se. Obvykle ponurou atmosféru domu dnes umocňovala všeobecná anarchie: zničený nábytek, rozbité nádobí.
„Další večírek bude u nich,“ zavrčel Deacon a nenápadně zasunul pod gauč zkrvavený ubrus.
„K vlkodlakům já nevkročím!“ načepýřil se Vladislav.
„Hrdý upír,“ řekl Viago. Nakrčil nos:
„Co to tu zapáchá?“
„To bude z koberce." Deacon právě schovával střepy z vázy pod damaškový přehoz. „Tadá!“
„Tady ale žádný koberec není!“
„Právě. Jelikož všechno, co vlkodlak pomočí, stává se jeho majetkem, tak si ho odnesli.“
"Bohové!"
Ne, přátelství upírů s vlkodlaky prostě není dobrý nápad.