Město a hvězdy

Aleks s hrnkem svařeného vína obejde odsunutý gauč a pohlédne na kouzlo. Všechny tři obrazce už zhasly. Aleks odloží hrnek na stolek u pohovky. Navleče si rukavice, klekne za vnější ochranný kruh a foukne do práškové rtuti. Kouzlem ji pošle zpátky do krabičky. Sesbírá ametysty, poděkuje jim a začne opatrně rozrušovat čarové kouzlo.
Ochranný kruh zruší jako poslední.
Pak pustí gramofon a uvelebí se na pohovce.

Alessandra zívla a upila z hrnku čaje, který jí v kuchyni nalil Karel. Když vstávala mezi druhou a sedmou odpoledne, mívala náladu a mozkovou kapacitu medvěda probuzeného ze zimního spánku.
„Jsi si tím jistá?“ zeptala se Izabely. Asi tak potřetí. Možná počtvrté.
„Jsem. Vypadal starší než teď.“
„Když ses zmínila o kruhu, ptal se na Millerovou.“
„Třeba nechtěl, abych se o něj bála. Ještě ve Vlčích Dolech jsem měla tušení, že se mu něco stane, ale on to nebral vážně.“

„Nemám tušení. Patrik tady bydlel jen chvíli, když ho pustili z vězení.“
Marcel Viktorín se tvářil tak bezradně, že mu to Jeremiáš málem uvěřil. Bydlel ve starém domku na kraji Dejvic. On, několik slepic na dvorku a flegmatický německý ovčák, který zabíral celý druhý schod ke dveřím a ani nezvedl hlavu, když ho Jeremiáš překračoval.
„Jestli něco ukradl, nemůžu to zaplatit. Nic nemám.“
„Situace je mnohem komplikovanější, obávám se,“ řekl Jeremiáš. „Víte, kde teď jsou oba vaši synové?“
Viktorín se zatvářil překvapeně. Trefa do černého. „Nevím, proč?“

Patrik opatrně stáhl z válendy deku i s hromadou nepořádku a bouchl rukou do matrace. Nezvedl se oblak prachu. Kupodivu. Nejradši by obalil válendu igelitem a ustlal si na něm. S povzdechem šel hledat smeták. A rovnou podlahovku a kýbl.
Že existují magicky nadaní lidé a magické dimenze a že čarodějové mají vlastní policii, věděl Patrik od táty. Od Adriána se dozvěděl, že jako obyčejný má jistou výhodu, protože nezanechává magické stopy. A když si vezme kuklu, rukavice a návleky na boty, nezanechá ani žádné fyzické, které by ho mohly spojit s místem činu.

Osmnáctého února. Sobota. Dvacet tři hodin třicet šest minut. Mínus pět stupňů. Přibližně.
Izabela Serigala zamrká a potřese hlavou. Svět kolem ní se rozpadá na kousky. V hlavě jí hučí a vnímá jako skrz vatu. Myšlenky nechtějí držet pohromadě. Je jí zima. Když si obejme ramena, zjistí, že má na sobě jen svetr.
Rozhlíží se. Nádraží nepoznává. Nemá tušení, kde je, jak se sem dostala a proč na sobě nemá kabát.