DMD č. 7. pro 7. 4. 2016. Téma: Záblesk

Tma. Oči se pomalu otvírají. S námahou, s jakou si vystačí běžná parta kopáčů po celou směnu se Evženova víčka rozevřou a vstupuje do nich okolní svět. Ale zůstává pouze obrazem, k jeho mysli se nedostává. Evžen ztěžka dýchá a snaží se uvědomit si svoje tělo. Nadechuje do plic vzduch prosycený kouřem a vznáší se sám nad sebou.
Záblesk. Informace konečně probíhá skrz správné neurony a Evženova ústa se neslyšně třesou, až konečně vydají testament.
„Ještě jedno.“
Pepa, který se právě vehementně snaží zaplatit svazkem klíčů v domnění, že se jedná o drobné, dosedá vedle a vzdychne.
„Mně teda taky.“

Konečně byl příjemný jarní den. Studený vítr odvál a odnesl sebou i déšť. Potkali se napůl cesty mezi jejich domy a zamířili do parku.
Nebyl to žádný park s ostře nalajnovanými cestami lemovanými lavičkami a stromy. Sedli si pod vrbami u rybníka na své svrchníky a vytáhli láhev vína. Užívali si přítomnosti toho druhého bez zbytečných slov a vynahrazovali si je spoustou doteků.
Vyrušilo je jen několik krátkých záblesků. Nevěnovali tomu moc pozornost.
„Maitimo! Viděls to?“
Do pokoje vrazil Caranthir. Maedhros se rozespale díval, jak mává novinami. Nacpal mu před nos stránku s fotkou, na které se objímal s Fingonem.

Byli na Drchničce a hráli mafii. Snílka už pár lidí zabila a teď dostala papírek s nápisem Žabák. Zaradovala se. Večer na chodbě slyšela povědomé pobrukování. Pak uviděla Žabáka v jeho zářivě červených trenkách, jejichž záře ji téměř oslepila. Musela párkrát mrknout, aby viděla něco jiného než jeho zadek. (Ne, že by jí to vadilo. Prohlašovala o něm, že je li-bo-vej.) Vykročila a vlepila Žabákovi pusu. "Jéé. Snílko." vylekal se. A pak ji polibek opatrně oplatil. Tak tohle Snílka nečekala. Udivená a celá omámená vykoktala: "Seš mrtvej." Žabákovi chvíli trvalo, než mu došlo, že dnes se v mafii zabíjí polibkem.

Vzpomínky bledly. Stěží jsem v paměti udržel jména. Z některých kdysi milých tváří zůstaly jen mlhavé skvrny. Bylo to vlastně milosrdné.
Silmaril. Záblesk kamene mizícího v temných vlnách.
Rozevřel jsem dlaň. Jizvy spáleniny zesvětlaly, téměř zmizely. Palčivou bolest jsem však měl nenávratně vypálenou v duši. Cítil jsem ji každičký den po tisíce let.
Silmaril. Záblesk kamene mizícího v temných vlnách.
Tenhle obraz nemizel. Byl ostrý a jasný.
Někdy, když padla noc a moře bylo klidné, jsem se děsil, že ten záblesk v temné vodě znovu vidím. Byl to však jenom stihomam. To hvězda se odrazila v hladině. A nebo ne?

Jednoho dne se prvnímu důstojníkovi Uxbridgeovi mladšímu doneslo, že na lodi straší. Nařídil tedy šéfovi bezpečnosti Suchytovi sestavit tým, a vyrazili na hlídku.
Zanedlouho v dáli na křižovatce spatřili nějaké záblesky. Potichu se přiblížili; do jednotlivých záblesků teď bylo slyšet slabé cvakání.
„Na můj povel... teď!“ zavelel Suchyt, a všichni vyběhli s hromovým řevem. Vzápětí je oslepilo prudké světlo.
Když se rozkoukali, spatřili před sebou překvapeného magose s nějakým přístrojem v ruce. „Co tu sakra děláte?“ obořil se na něj Uxbridge.
„Fotím,“ řekl magos, „je to můj koníček.“ A podal mu fotografii s pátrací skupinou krásně zachycenou v akčním rozběhu.

O Černém generálovi se toho říkalo hodně. Nikdo si nebyl jistý, kde se vlastně vzala jeho přezdívka - zda to byla barva jeho tmavé pleti, černé brnění, které nosil, nebo snad...
Říkalo se, že jen královým bastardem. Že kdyby byl legitimní, už dávno by seděl na trůně.
Říkalo se, že si do lože nebere ženy.
Generál se usmál, jeho bílé zuby zářící ve šeru a v očích zvláštní záblesk. Jako by přesně věděl, na co Théodore myslí.
"Chci tě jako podřízeného, samozřejmě. Dobrých velitelů není nikdy dost, pokud jsi ochotný změnit strany."
"Jenom jako podřízeného?"
"Zbytek... by se domluvil dle situace."

Sníh ukryl špínu a naplnil prázdnotu, kterou zanechaly podzimní vichry. Kaluže i rybníky se uzavřely pancířem ledu. Celá krajina ztichla, jakoby zadržela dech.
Z mraků se na chvíli vynořilo slunce a rozzářilo bílou pokrývku třpytem, ze kterého přecházely a slzely oči. V tu chvíli se ozvalo několik vysokých vypísknutí.
Z větví rozložitého dubu u panského sídla se dvě děti nebezpečně nakláněly k balkonu. Ta menší z nich měla prsty ruky strčené v puse. Klučina se na ni nechápavě díval.
"Co hloupneš? Proč jsi zahodila ten rampouch?"
"Neřekls mi, že něco tak krásně lesklého může tak hrozně zábst!" pronesla vyčítavým tónem.

Plukovník Wilhuff Tarkin, velitel imperiální základny na Vaalu, vyšel po dlouhém dni stráveném papírováním z budovy ústředí. Protáhl se a zvedl hlavu k noční obloze. Povzdechl si. Přestože si na svou kariéru nemohl stěžovat (Kolika lidem se poštěstí mít v šestadvaceti letech hodnost plukovníka?), nebyl na klidné základně spokojený. Kéž by tak mohl létat vesmírem jako nejúspěšnější člen jeho rodiny, otcův bratranec z druhého kolene, po němž dostal jméno. Zatímco jeho slavný příbuzný stejného jména se vypořádává s povstalci, on trčí na nejnudnějším místě v galaxii. Vtom na hvězdném něco upoutalo jeho pozornost - krátký jasný záblesk kdesi poblíž systému Yavin.

“Steve, co se děje?” Zeptal se Bruce, když vešel do jeho šatny.
“Nic, v pohodě”, otočil se Steve. Nevypadal v pohodě.
“Pojď sem”, rozpřáhl Bruce ruce. Steve chvíli přemýšlel, co udělat, ale nakonec se zvedl a Bruce objal.
Najednou měl takový záblesk. Přišlo mu, jako kdyby už se tohle přesně stalo. Jako kdyby už ho jednou takhle držel v náručí, ale asi se mu to jenom někdy zdálo. Sklopil hlavu a opřel si čelo o Brucovo rameno. Chtěl si jen co nejvíc užít tenhle moment. Přeci jen to bylo počtvrté co se objali. Možná, že by se měli objímat častěji.

Nejsem přece blbec, abych zbytečně krmil pojišťováky.
To si radši koupíme něco, co opravdu potřebujem.
Naši byli pojištění celý život, a nikdy se jim nic nestalo. Vyhozené peníze.
Spočítej si pravděpodobnost. Fakt se to nevyplatí.
Já nemám čas řešit takové nesmysly.
Pojistit rozdělanou stavbu je strašně drahý. Něco uzavřem až po kolaudaci, jestli je to nutný.
Ten hromosvod vypadá hnusně, zas ho odmontuju, jo?
Vždyť bydlíme uprostřed vesnice, je tu spousta vyšších baráků, stožáry, stromy...
Když už, tak praští do těch na kopci.
A vůbec, kdy tu naposledy hořelo, co?
Zase začíná pršet, pojď rychle domů.
A pak se zablesklo.