DMD č. 22. pro 22. 4. 2016. Téma: Sedm kulí

„Vyprávějte mi,” řekla Hvězda.
Zářila zvědavostí a Kosmonauta to těšilo.
Připadal si důležitě.
Ve dne se cítil nicotně.
„Když jsem chodil do školy,
nedával jsem pozor a dostával kule.”
„Co to je?”
„Rány napsaný na papíře.”
„Jsou červený, jako krev z rozbitýho kolena.
Po sedmi v řadě mě už nebolely.
Připadal jsem si jen hloupě.
Nevhodnej pro systém.”
„Proč?”
„Nemohl jsem nehybně sedět a poslouchat učitele.
Koukal jsem oknem ven a klepal nohama.
To vyrušovalo.”
„Proč jste to dělal?”
„Chtěl jsem utéct.”
„Povedlo se?”
„Daří se mi to každou noc,” usmál se.
Už ale svítalo. Úsměv zmizel a Kosmonaut taky.

Rozdriapané telo vypadalo ako chef d’oeuvre dementného umelca. Odhrnul som clonu zakrvavených vlasov. Jedno ucho malo odtrhnutý lalôčik, druhé poškodzovala iba dierka po vybratej náušnici.
Wiggins mŕtvole zobral revolver. „Hm. Sedem gulí?“
V bubienku mala zbraň len štandardných šesť. Bližší pohľad na mŕtvolu potvrdil aj, že Wiggins má pravdu, aj jeho zmysel pre banálny humor.
Vzal ma bokom.
„Holmes… vidno, že zdravie vám slúži, ak sa tak smiem vyjadriť, fantasticky.“ Zo zafúľaného kabáta vylovil kartotékovú kartičku. „Mohli by ste mať pochopenie pre zvláštnôstky nášho prípadu.“
Kartička bola súčasťou súkromného forenzného registra, ktorý si Wiggins založil podľa môjho vzoru.
Čítal som.

Po zdánlivě nekonečné planině se proháněl silný vítr. Ten vířil prach a mísil jej s pískem. Scénu doplňovaly temně šedé mraky, nebo spíše to, co by člověk označil za mraky, kdyby zde byla normální obloha. Přestože místo vypadalo nehostině, stál zde nehybně muž oděný do něčeho, co kdysi bývalo zbrojí a díval se někam za obzor.
“Sedm”, prohlásil nečekaně.
“Tolik nezvládne ani Tayschrenn”, odpověděla osoba v kápi, náhle zhmotněná po jeho boku.
Muž pokrčil rameny. “Jistě o něm můžu říct jen to, že neumí kuličky.“
“Kuličky?”, nechápal Stínupán.
“Hra. Zkoušel jsem ji na odreagování. Vyhrál jsem nad ním sedm skleněných.“

Jeli autobusem. Bruce, Steve a Janick seděli namáčknutí vedle sebe na jedné straně a Nicko, Dave a Adrian na druhé. Nudili se, a tak Bruce odněkud vyčaroval balíček karet a rozdal je.
“Bruci, co to je za divný karty?” Prohlížel si je Steve.
“Jsou na nich hezký obrázky, to jo, ale jak se s nima hraje?” Mával s nimi Bruceovi před obličejem Nicko.
“Přesně. A není jich nějak málo?” Podotknul Dave.
“A co je třeba tohle za kartu?” vytáhl jednu Adrian.
“To je sedm kulí a já vás dneska naučím mariáš”, řekl Bruce tajemně. Byli zrovna pár hodin od Prahy.

"Sedm lidí mělo test bez chyby!" prohlásí usmívající se učitel angličtiny. "Pojďte si pro odměnu!" Rozdává Mozartovy kuličky. Pak začnou probírat domácí úkol - popis oblíbené historické postavy. Student dychtivě čte: "The person I admire the most is Franz Ferdinand d'Este..."
****
Přichází zamračená. Studenti poposednou. Učitelka zatřepe svazkem testů.
"Tolik nedostatečných! Sedm lidí na konci roku propadne z účetnictví! Copak jste se vůbec neučili?" vyčítá jim.
Hledí na ni bezúsměvné obličeje.
"Sedm kulí jako v Sarajevu," šeptne jeden z postižených studentů. Učetnictví v jejím podání skoro nerozumí.
****
Nezávislý pozorovatel by řekl, že rozdíl mezi dobrým a špatným učitelem nikdy nebyl patrnější.

„Tak co tam máte?“ profesorce Trelawneyové se blýská v očích. V obyčejných, i v tom vnitřním.
„Ehm… kulová sedmička… sedm kulí… to znamená…“ Harry pohlédne zoufale na Rona.
„To znamená, že Malfoy se svými šesti zmijozelskými kamarády uspořádá pánský dýchánek,“ nenechá se zahanbit Ron.
Harry kopne kamaráda pod stolem. „Kdepak. Sedm kulí, to jsou výsledky našich NKÚ,“ snaží se zachránit situaci.
Ron chytá druhý dech. „Nebo potkáme příšernou nestvůru, akorát místo sedmi hlav bude mít sedm… ehmmm…“ zarazí se ve chvíli, kdy mozek dožene ústa.
Profesorka si povzdechne. „Kdybyste tu nehráli karty, všimli byste si, že zbytek třídy používá taroty...“

„Udělal jste to zase,“ stěžoval si mladík v kiltu, když se dostali bezpečně do lodi TARDIS.
„Cože? Udělal co?“ ptal se nechápavě muž v nepadnoucím obleku.
„Vy víte, co mám na mysli,“ založil si ruce a zamračil se.
„No tak dobře, zařídil jsem to, protože jsem zjistil znepokojivou věc.“
„Jakou? Měl jste vůbec právo takhle zasáhnout?“ ujišťoval se, věděl o jeho původu.
„Měl, z důvodu pevného bodu v čase. Když je něco dané, musí se to stát bez ohledu na to, zdali to chceme, nebo ne.“ prohlašoval muž.
„Ten atentát měl být?“
„Ano, Sarajevo je pevný bod, jako sedm ran.“

První pětku dostal Trubec v první třídě. Zapomenul přinést domácí úkol. Celou cestu ze školy žmoulal v ruce žákovskou a brečel.
Druhá byla ve třetí třídě z diktátu. Týden ji tajil před rodiči.
Třetí čekal. Byl to první test z angličtiny a nijak ho to netrápilo.
Čtvrtá, pátá a šestá přišly, když nastoupil na gymnázium. Jedna byla z písemky na starověkou Čínu, další dvě za neodevzdanou fyzikální olympiádu.
Ale jen z té sedmé měl radost. Dopředu tušil, že ji dostane. Když ji viděl napsanou na testu, musel si představit Kamzíkův úsměv a jeho slib, že mu za ni pořádně vyčiní.

,,Tedy, musím říct, moc spokojen nejsem!"
Přelétl vyčítavým pohledem po všech přítomných. Měl jsi nám to radši pořádně vysvětlit, teď si nestěžuj, pohrdavě se ušklíbnu, ale je to tentokrát asi jediné, na co se zmůžu. Červen se blíží a mě humor pomalu přechází. Vlastně nás všechny.
,,Pětek bylo 6, ty přečtu nejdřív..." Čekám, smířená se svým osudem. Moje jméno však nikde. Zatímco čte ostatní, rozleje se mi po tváři úsměv. Tak hlavně, že nemám kouli!
Dojde k mému jménu. ,,Aha, vás jsem přehlédl... Tak to se omlouvám. Pětek je tedy sedm."
Úsměv mi poněkud zamrzl. Sedmá koule...
Jako v Sarajevu.

,,Slečno, poslyšte. Šli dva a prostřední upad!" a začal se smát až se mu tělo otřásalo.
,,Jo jo, dobrej." letmo reaguji, tehle vtip jsem slyšela nejmíň stokrát.
,,Nebo! Víte, jak se říké rvačce dvou šneků? Slizkej box!" smál se, až prskal.
,,Nechápu, co mu na tom přijde tak vtipného. Asi jsem nějaká vadná. Tak se aspoň usměj, ať to nevypadá blbě." říkám si.
,,A kam jedete? A kolik vám je?" pokračoval ve výslechu.
,,Kašlu na to, vystoupím tady a dojdu to pěšky. Radši sedm kulí do hlavy, než dalších sedm s tímhle chlápkem, kterýho ani neznám."
,,Já už musím, nashle!"