DMD č. 22. pro 22. 4. 2016. Téma: Sedm kulí

Pot, stres, unavené oči podlité krví a šálek kávy, který se neustále doplňuje, jakmile je k zahlédnutí jeho dno. Pilná ač tvrdá práce, hodiny naprosté soustředěnosti, až mozek heká bolestí a prosí o chvilku odpočinku, aby mohl uložit to, co posbíral. Vyčerpaný organismus volá po spánku, ale majitel se stále ještě nemá k tomu, aby zhasnul světlo a oddal se říši snů. Noha se v arytmickém tempu pohupuje, ta druhá s sebou buší o zem tak silně, že kdyby v dolním patře někdo bydlel, asi by zešílel.
Zkouškové období ukáže pravdu. Majitel dostane sedm kulí.
Ale pozor… Je to Rus.

Řady před výlohou se hromadily a tržba rostla. Po sedmi dnech, kdy se na ni ptal každý den jeden člověk, však začal majitel slýchat řeči. Před výlohou stávali lidé, ale nikdo nevcházel dovnitř.
Nechal si tedy zavolat ochranku domu.
"Co se děje? Proč jsme dnes nevydělali ani sen? Zvlášť když nám jeden sedí ve výloze."
"Zákazníci se bojí, pane."
"Vždyť venku jich ale stojí!"
"Ano, pane. Sedm. Pořád ti stejní."
"Sedm? A co dělají?"
"Kulí, pane. Kulí oči."
"Krásná je. Pozvali jste je dovnitř?"
"Ne na výlohu. Na přicházející. Kdokoliv přijde, hrozí mu příšerný osud. Snad je v pokoji neočarovala!"

Moc věcí neslavím, ale některé rituály jsem si nechal. Když mám narozeniny, jdu pít. S Maitimem si připíjím whiskou. On měl vždycky dobrý vkus. K Tyelkormovi patří tequilla. Se solí a citronem, který nutí k ušklíbnutí. S Carnistirem piju černý rum. A bouchnu sklenicí. S Curufinwëm přichází na řadu čistá vodka. Za dvojčata si dám dva panáky absintu.
Na prahu bezvědomí se dorazím koňakem. To piju na otce.
Druhý den ráno mě hlava bolívá tak, jako bych do ní vyprázdnil zásobník. Přesto stále žiju a lituju, že jsem si poslední kulku nenechal pro sebe. Ránu z milosti. Vodu a aspirin.

Voda ho svírala, škrtila... Ponořil se pod hladinu, ale neodvážil se nadechnout. Zalknul by se, to věděl jistě. Vodnické smysly odhalily sedmero zámků spletených z rusalčí magie.
Zašátral v kapse a vytáhl perličku. Byla maličká, úplně obyčejná. Rozdrtil ji v prstech, jemný prach voda okamžitě spolkla. Druhá, třetí a čtvrtá, každá větší než ta předchozí, skončily stejně.
Pátá perla se mu svými úlomky zaryla do prstů. Krev vodu rozbouřila.
Šestou perlu rozdrtil druhou rukou.
Sedmá, velká jako hlemýždí ulita, se rozpadla na poloviny a zapadla do bahna.
A konečně magie jeho oběť přijala. Zámky povolily a on se zhluboka nadechl.

Jednou pejsek našel klubíčko, a řekl: „Kočičko, ty si s tím házíš, tak proč bychom nemohli jít na bowling?“ Tak šli. A pak tam došli. Vypůjčili si kouli (spíš několik). První házel pejsek. Samozřejmě strajk. Druhá házela kočička. Trefila devět kuželek. Kočička řekla: „Já za to nemůžu, že jsem trefila jenom devět. To ta koule.“ Pak kočička házela 1, pak 2, 3, 4, 5, 6, pak najednou zase 1. Sedm se nikdy nepovedlo, a pejsek to samé. Ta sedmá koule je nějaká blbá. A tak se to opakovalo až do večera, ale nakonec pejsek trefil podruhé strajk, a kočička také.

„Máš šikovné špehy, ale myslíš, že ji můžeš předvést jako zajatce?!“
Vévoda nechal čaroděje soptit a v duchu sčítal škody.
Nebyly velké.
Okenní tabulky zadrnčely, ale vydržely.
„… hodit mi ji jako psovi kost…“
Nedávno pečlivě srovnané listiny se válely všude kolem.
„… považuješ lidi za své loutky…“
Ze sedmi malovaných kulatých vajec vzácného chorského páva zbyla jen barevná drť.
„… figurky ve tvé hře…“
Má v mnohém pravdu, uznal vévoda. Jenomže ví málo o tom, jak širokým obloukem musím obcházet Zákon, aby některé figurky nevypadly ze hry navždy.
„… a vrcholem…“
„Tayra je tady,“ řekl vévoda tiše.
„… tvoje arogance je tak velká… cože?!“

„Šíkalo se, že sedm kulí lítá dokola kolem,“ začal svoji přednášku pan Kaplan. „Von ale přišel a šíkal, že všechny ty kule lítaj ouplně jinak, a že lítá i ta naše. Velevášená tšído, můšete hádat jeho méno.“
„Vynálezce biliáru?“ tipoval pan Nathan.
„Houby.“
„Vynálesce revolvéru?“ zkusil pan Bloom.
„Né!“
„Baron Prášil?“ nesměle zkusila slečna Miticková. „Ten letěl na kouli …“
„Nikolif.“
„Old Šetrhend? Buč Káčidy? Laky Luk? …“
Profesor Parkhill zjistil, že se třída v slavných pistolnících obdivuhodně vyzná.
„Né!“
„Sněurka?“
„Taky né!“
Profesor Parkhill si představil masakr trpaslíků a rozhodl se, že heliocentrický model světa Mikuláše Koperníka raději vysvětlí žákům sám.

A tak jsme šli. Bylo nás sedm písmenů. Já, Počáteční Í, První í, Druhé í, Středové í, čtvrté í, Předposlední í a Koncové í. Byla jsme skvělá parta. Všichni štíhlí, vysocí, prostě cool. Všude, kam jsme vtrhli, byli jsme jako velká voda a vnášeli jsme plno vzrušení, pročež se všuden nesly výkřiky: "Ííííííí!"
Našimi největšími nepřáteli jsou Ýýýýý, to jsou ti nejtvrdší, nejneohebnější drsňáci, navíc je jich málo. I ve škole se tváří povýšeně, anžto jsou často vyjmenovaní.
Když je potkáme, házíme po nich vždycky zmizíky a gumy. Z těchto potyček často vycházíme jako vítězové.
Bylo nás 7 cool Í.

První kule zasáhla cíl a padl k zemi. Zbývá šest. Přehraboval se v kapse až jednu vytáhl. Byla mírně zploštělá, ale cíli by posloužit měla. Nacpal svoji velkorážní sloní pušku prachem, nabil a čekal na dalšího plíživce, který si pro něj šel. Věděl že nemůže vyhrát, ale musel se snažit. Jako člen armády jejího veličenstva nemohl padnout bez boje. Vystřelil, trefil. Čtyři, pět, šest. Nabil, zabil. S každou další vystřelenou kulí a zabitým nepřítelem se zdál šepot nablýskaného bajonetu silnější a lákavější. Nemohl uhnout. Když mu došly náboje, nalehl na něj s vědomím, že se snajpry se nikdy nezachází lidsky.

Nevyšlo to.
Přestal přemýšlet a nechal za sebe jednat instinkty. Když si uvědomil, že krvácí, zbývalo mu ve zbrani posledních sedm patron.
První prošla hlavou agentovi, který se neopatrně přiblížil. Pak přišel na řadu jeho kolega, který se sice pokoušel krýt, ale podcenil jeho mušku.
Jiní dva, kteří se mu pokusili nadběhnout, schytali po kulce a padli. Zda mrtvi, nebo zraněni, to už nepostřehl. Další dvě rány vystřelil takřka naslepo, podle sténání však našly svůj cíl.
Prst na spoušti se mu zachvěl, když mu došlo, že na Němce už vystřelit nesmí.
Nebylo na co čekat. Poslední kulku věnoval své hlavě.