DMD č. 22. pro 22. 4. 2016. Téma: Sedm kulí

"Ten salát Sarajevo vypadá zajímavě, zkusím ho," rozhoduje se Pankrác a sliny se mu sbíhají na deklarované smažené sýrové koule.
Přinesený pokrm byl vskutku vábný a lahodný, pouze ty koule byly toliko tři, nikoliv příslovečných sedm.
"Vše v pořádku?" ptá se číšník po jídle.
"Vynikající, ale vyřiďte kuchaři, že v Sarajevu bylo těch kulí sedm!"
Vzápětí se z kuchyně šine ke Zlámaljelitovic stolu hromotlucký kuchař, podává Pankráci zalaminovaný list s historickým článkem a praví:
"Pane, jde o tradovaný omyl! V Sarajevu byly ty koule pouze dvě. Takže my naopak dáváme jednu navíc!"
A Pankrác se omlouvá rudna jak Zdirádkova malinovka.

Clara poslouchá déšť. Mraky nad Obsidianem se trhají a po kapkách snášejí na střechu TARDIS. Venku je tma a někde v té tmě Ashildr.
Clara bublá brčkem v limonádě, takže uslyší až druhé zaťukání.
Na dveře doráží levitující koule o velikosti lidské hlavy. Dokonale hladká a zelená. Přidává se k ní další. Najednou jich je sedm a razí si cestu do baru.
Invaze.
Clara instinktivně vyskočí na židli, popadne vidličku a naprázdno zavolá Doktora.
Otevřenými dveřmi vstupuje Ashildr, proudy vody jí kanou z vlasů. Usměje se.
"Claro, tohle jsou zdejší obyvatelé. Dnes žádné zachraňování planety."
"To už jsem párkrát slyšela."

Přemýšlela jsem, jaké drabble napsat na téma "sedm kulí". Snad něco tom, jak je život karetní hra? Nebo vymyslet netradičně western? Či snad to přetočit na "sedm v prší - bereš dvakrát"...? A potom ke mně potichoučku a nikým nezvána zavítala dávná vzpomínka. Vzpomínka z chaloupky, z léta, z jednoho z nejšťastnějších období. Vzpomínka na mě a na Důležitého, jak hrajeme karty s... mým psem. Ano, opravdu. Hráli jsme "oko bere" a vždy jsme Blackince dali vybrat, kterou z karet si chce vzít. A tu, ke které čichla, jsme pak táhli za ni. A ona vyhrávala. Třeba i na sedm kulí.

Bylo to takové příjemné lenivé nedělní odpoledne.
Seděli jsme v naší oblíbené hospůdce u piva. Pan adjunkt kouřil svoje viržinko a pan uzenář se občas zálibně zadíval na paní hostinskou.
Pak jsme vytáhli karty a dali si naši nedělní partii mariáše.
„Barva?“
„Dobrá.“
Hromádka utěšeně roste.
„Osma.“
„Desítka.“
„Spodek.“
„Král.“
„Eso,“ usmívá se pan uzenář a už v duchu počítá, kolik dnes vyhrál. Mám v ruce jenom trumfy.
„Sedm kulí jako v Sarajevu,“ vynáším a spokojeně hrnu hromádku k sobě. V tom mi na rameno dopadla něčí ruka.
„Půjdete se mnou,“ pravil pán v buřince a odklopil levou klopu saka.

Na místě mi do břicha vypálil sedm kulek. Položilo mě to na zem, jak jsem byl překvapený. To mne tedy, musím se přiznat, opravdu trochu rozčílilo, a tak jsem se zvedl a sedmkrát mu dal pěstí do huby. Poté si on vzal brokovnici a ustřelil mi hlavu. Když jsem si ji zase nandal, ustřelil mi ji znovu. To se opakovalo sedmkrát. Na oplátku jsem ho zabalil do sedmi svetrů pletených mou tetou, které jsou známy svými jedovými žlázami a které ho tolik kousaly, až se jedem celý paralyzovaný svalil na zem a prosil o odpuštění. Odpustil jsem mu ihned. Sedmkrát.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či zase do televízora nehľadíš.
- Starý môj, aj ty by si niekedy mohol. Mnoho vecí by si sa dozvedel. Minule hlásili, že máme o planétu menej.
- Pištík môj, my tu, na salaši? Ani som nevedel, že nejakú máme.
- Jáj, či si len krepý. Nie my, ale všetci
- Aha. A koľko ich je teraz?
- Okrem nás vraj sedem.
- Jáj, tak to ich ešte máme dosť. A čože sa tejto prihodilo?
- Čo ti ja viem? Asi sa rozhodla, že nás už má dosť.

První ji zradil. Dala mu své srdce, odevzdala se mu. Byla to lež.
Druhý ji opustil. Jedno ráno v hotelu na pláži, závěs vlál prázdným pokojem, od moře foukala samota. Po dvou letech se vrátil. Ke své smůle.
Třetímu jedna nebyla dost. Nad těmi ostatními se slitovala.
Čtvrtý... vlastně neměl zálibu v ženách. Nemohla se na něj zlobit, ale šrám v srdci byl až příliš hluboký.
Pátý měl za milenku režnou. Stačila jedna modřina. Nelitovala.
Šestý byl přesvědčen o své nadřazenosti. Tak moc se pletl...
Teď stála nad sedmým. V ruce revolver, rozkročená, s pevnou rukou.
Femme fatale.
Zbraň vystřelila.

Říkalo se, že je neporazitelný.
Darth Vader tomu nevěřil. Jednou galaxii dokáže, že on je lepší.
Odhodlaný vstoupil do jeho kanceláře.
„Dáme si partičku?“
„Doobře,“ otočil se na křesle Darth Sidious a z rukávu si vyhodil balíček karet. „A teď, lorde Vadere, rozdávej.“
Vader Silou karty rozdal. Hra mohla začít.
Soupeři měli odlišnou taktiku. Zatímco císař na stůl odhazoval jednu kartu za druhou, jeho učedníkovi se vějířek karet v ruce neustále rozšiřoval.
„Příliš snadné,“ pomyslel si Vader, když už měl postupku ze sedmi kulí. Rozhodil karty na stůl.
„Vyhrál jsem.“
Císař si postupku nechápavě prohlížel. „Ale takhle se prší nehraje.“

Svojej žene nedokázal nič zatajiť. V súkromí starého altánku jej povedal všetko o svojom objave. Vrátane istej šialenej teórie.
"Tvrdíš, že knieža Orin naplánoval svoju smrť, nechal sa pochovať a dostal sa von pomocou teleportačnej kvetiny? Ktorú vymyslel, keď bol zasiahnutý Pliagou?"
"Mohol to dokázať." pokrčil ramenami jej muž. "Pliaga je ako guľa na nohe, čo ta ťaží stále viac. Na stupnici obtiažnosti jedna až sedem mohol byť Orin tak na úrovni päť."
"Prečo sedem?"
"Ále, chodia mi po rozume sedmikrásky." odvetil roztržito. Zosmutnela.
"Myslíš, že ona o tom vôbec nevedela?"
"To je práve to divné..." zahľadel sa do diaľky.

Sníh byl přiměřeně mokrý, koule z něj byly ideální. Darbud Spálenecký přehlédl „bojiště“ – Východňané obklopili modrý fábor na jedné hromadě sněhu, oni, Zápaďané, hájili žlutý na protilehlé straně nádvoří. Byla to jen hra, ale všichni mladíci se do boje vrhli naplno – vladyčníci i synové vladyků.
S plnou náručí koulí se dral dopředu – první rána, druhá… sedmá…
„Vítězství patří západu! Útočte zprava, tam je obrana slabá!“ pokřikoval zlenský vladyka. Rodrik Prut hlasitě povzbuzoval Východňany.
Darbud zavýskl, právě se mu podařilo zasáhnout kličkujícího Berwyna Běloštíta.
Přihlížející vladykové se hecovali.
Vzápětí se jich několik přímo zapojilo!
Darbud nevěřil vlastním očím… Cože? Otec taky?!