DMD č. 6. pro 6. 4. 2017. Téma: Před tím a potom

Když se budu dobře učit, najdu práci, která mě bude bavit.
Když budu na lidi hodná, budou hodní i oni na mě.
Když někomu pomůžu, dočkám se pomoci od něj.
Když budu upřímná, lidi to ocení.
Když budu chtít vyhovět všem, všem se také zavděčím a budu oblíbená.
A když se na všechno tohle vykašlu, budu šťastná.
Protože:
Práce, která mě baví, přeci není práce.
Zavděčit se všem? Nelze!
Když někomu pomáhám, nechci nic na oplátku.
Jsem na lidi hodná, ne všichni na mě.
Jsem upřímná, ne všem se to líbí.
Učím se celý život a nikdy s tím nepřestanu.

Jeho předchozí život byl jednoduchý. Osamělý a drsný, ale jednoduchý…
Poslouchal příkazy, nepřemýšlel o nich. Nenáviděl svého bratra a věřil, že ho jednou zabije. Pravidelně se opíjel, občas si zaplatil kurvu.
Dvě sestry, jedna tak odlišná od druhé… společnými silami mu obrátily život vzhůru nohama. Zřejmě aniž by si to uvědomily…
Jemná dáma neschopná pohlédnout na jeho tvář i drzé pískle poměrně zručně zacházející s mečem. U obou pociťoval nevysvětlitelnou, neodolatelnou potřebu je chránit.
Nechápal, co se s ním děje. Ale poprvé od dětství, od chvíle, kdy ho bratr zmrzačil, si připadal úplný.
Možná… možná ještě není ztracený… Má šanci?

Než vydechl naposled, pocítil král Václav blaženou úlevu. Dobře se vede českému státu, pole plodí, vyjednal mír, zemi a její statky rozmnožil. Syna, byť jediného, zanechal po sobě, co už není dítě, a ač měl před sebou úkol nelehký, král byl přesvědčen, že mladý kralevic si dobře poradí. I vyšel mu z útrob dech poslední. Král byl mrtev, ať žije král, jež po otci zval se stejně, jen je v pořadí byl již třetí.
Však nedobře se dařilo české zemi. O rok později umřel i mladý král, bez syna. Nevzkvétalo království, snad proto, že zůstalo v něm příliš mnoho královen.

Rajská zahrada. Na měkké trávě u pramene ožívají první lidé, kolem nich vidíme všechna zvířata.
Ztracená blaženost.
Ale nezoufejte. Blaženi můžete být i tady, stačí natáhnout ruku. Vidíte? Nespočet lidiček tu dovádí, hoduje, tančí, koupe se. Zvířata jim dělají společníky jako v ráji. Milenci se uzavírají do bublin a mušlí. Nevnímají nic než potěšení. Nepřidáte se?
Jenže i tohle skončí.
Následuje obraz docela jiný. Davy nešťastníků týraných velice vynalézavými ďábly. I z hudebních nástrojů jsou nástroje mučení. Bizarní Lucifer s ptačí hlavou sedí na trůně, požírá zatracence a zase je vyměšuje. Děsivá temná krajina dokresluje obraz zkázy.
Tudy cesta nevede.

„To od tebe nebylo pěkné…“ přitočila se k Luciusovi Tonksová.
„Co? Snažil jsem se být milý,“ bránil se.
„No právě… Hermiona byla dost v šoku. A netvrď, žes s tím nepočítal.“
„Mám se k ní radši chovat hnusně jako dřív?“
„Ne. Ale mezi urážkami do mudlovských šmejdů a lichotkami nad jejím účesem jde určitě najít nějaký kompromis… Aby z té tvé proměny nebyla tak vyděšená.“
„Ale ona má dnes opravdu výjimečně zajímavý účes. I když tvoje barva vlasů se mi zamlouvá víc,“ usmál se významně.
Tonksová byla zmatená. Změnil se, to už poznala. Ale co bylo u Merlinových koulí tohle?!?

„Takže Sněhurku políbil princ, to otrávené jablko vyplivla a oba odjeli na princův zámek," zhodnotila konec pohádky Petra.
Já jen doplnil: „Tam se konala svatba, na kterou pozvali i trpaslíky."
„A co bylo potom, strejdo?" ozvalo se z postýlky.
Tahle otázka mě zaskočila. Pětileté holčičce nemá cenu vykládat, že Sněhurku přestal styl života na zámku po pár měsících bavit. Připadala si jak ve zlaté kleci. Tak si jednoho dne sbalila věci a vrátila se zpátky k trpaslíkům. Společně přestavěli chaloupku na hojně navštěvovaný noční klub U sedmi.
Ale pro klid malé jsem jen řekl: „Žili šťastně spolu až do smrti.“

Říct, kdy došlo ke zlomu, by znamenalo najít začátek. A najít ono pověstné přelomové "to" nebylo v jejich případě úplně jednoznačné.
Možná bylo počátkem objetí, protože potom už pro ni nebyl cizí člověk.
On mohl za počátek považovat den, kdy ji celou uplakanou našel a pomohl jí překonat smutek, protože potom už se mezi nimi vytvořilo pouto.
Oba se shodli na tom, že to začalo něčím tak drobným a něžným, to když ji pohladil po tváři, protože vykročili za hranici přátelství.
A ona se smála a tvrdila, že na začátku byl utržený knoflík, který náhodou upadl z výstřihu její košile.

"Ublížím ti. Spálím tě." varoval můru na začátku plamen.
"To přece může být plameni jedno," odvětila smutná můra.
A plamen je jasný a zářivý a lákájící a můra třepotá, blíž tomu jasu, blíž tomu teplu, dokud horko neolízne křídla. A můra pozná krásu i bolest žáru, chce zůstat, ale zároveň ví, že musí odletět, dřív, než z ní zbude jen popel a prach. Napne zbytky křídel... a plamen se z prudkého žáru změní v konějšivé teplo, něžně hřeje, kde dřív ničil.
"Proč?" ptala se potom, ukrytá v jeho náručí. Oheň měl přece můru spálit.
"Protože plameni začalo na můře záležet."

Prečo o vrahoch hovoria, že majú na rukách krv?
Sedí na posteli, pozerá na tie svoje. Obyčajné, normálne ruky... až na tie jazvy.
Niektoré sú od psov.
Niektoré od jeho dýky.
Použil ju proti človeku. Čepeľ kĺzala pod kožu. Oslobodzovala nádej a tá odletela niekam, kde v ňu veria.
Bál sa, že bude vzdorovať. Desil sa toho, že sa poddá.
Zabil. Niekoho, kto mal sny, kto sa tešil z maličkostí, dobrého človeka. Ostal po ňom len popol, chladný, ostala prázdna schránka, nevidomé oči, šero. A predsa, občas ho videl...
Nie, nechce na to myslieť. Vstane.
Čepeľ si pýta rubínovú daň.

Before, things were different, they were just friends, but then, it was more complicated.
Irkus was beautiful, bright beyond reognition. He never really cared about Tyr or other faiths, however his understanding of people made him a great leader.
Marka could never not be curious and action-hungry. People adored her, and she was so invested in her mission, healing and helping.
Gunn was a champion of Tyr, and she enjoyed most of it, but she never was as good with people.
They grew together, from children to adults, from friends to lovers, from promising to destined to rule the order.