DMD č. 6. pro 6. 4. 2017. Téma: Před tím a potom

svět dýchal - cítil se skrze zelenou trávu vlnící se pod dotekem větru - divoce, prudce a nadšeně bující květiny - ryby ochutnávající hladiny rybníků - mohutné vzrostlé stromy - a zvířata běhající ve stádech, smečkách, tlupách
(skrze zvířata)
bála se, ale sebe navzájem - lovila se, ale aby měla co jíst
sytý pak chvíli pouze pozoroval - to - co dýchalo - svěží, živý, čistý (zhluboka nádech, výdech)
- jednoho dne přicupital člověk -
drzý, majetnický
- vtěsnal věci do hranatých krabicí - zemi uzamkl pod šedý asfalt - zvířatům ukradl přirozené nepřátele - a začal lovit pro pouhé potěšení -
Jsme stvořiteli skla, zbraní, betonu a plotů.
A svět se dusí.
(spolu s námi)

Zářil. Polední slunce stálo vysoko a zlatilo chladný kov jeho přílby. Hrot kopí se leskl jako ledový plamen. Ozdobný pás jasně modré prošívanice byl vyšívaný stříbrnou nití a hrdě nesl královský emblém. Nadechl se. Vteřina ticha před tím, než se ozval nelidský řev a první nárazy do štítů. Udělal krok.
„Natha mereth!“ slyšel se křičet. Pak ho pohltil beztvarý chaos bitvy.
***
„Čau,“ zahučel a došel ke skříňce. Do montérek se převlékal s monotónní rutinou. Vlasy omotal gumičkou a vytáhl cop zpod firemního trika. Zběžně přehlédl krabice a hromádku faktur.
„Tak co víkend?“
„Ale jo. Měli jsme takovou akci s kámošema…“

8:00
Odcházíme s Poem z briefingové místnoti. Prohodíme ještě pár nebojáckých slov, než každý vylezeme na křídlo našich krásek. Poutám se a kontroluju kokpit. Dostávám příkaz nahodit motor a začít pojíždět...
22:30
Sedím u baru, skoro namol. Poe už šel spát. Jsem zvědavý, jestli se mu podaří usnout. Dnes v noci zahmouří oči jen málokdo, zato na věčný spánek se již odebralo spousta mladých kluků. Přemýšlím nad tím vším a nedokážu pochopit, jak se to mohlo stát. V jednu chvíli si myslíte, že máte vše pod kontrolou, a v zápětí se řítíte do tlamy pekelné, ani nevíte jak.

Předtím jsem to nevěděla, po TOM jsem to věděla. Před TÍM jsem se cítila nervózně, potom jsem se cítila uvolněně a šťastně. Spokojeně. Byl to úžasný pocit, úplně skvělý!
Přišla jsem, sundala si bundu a boty a šla jsem si sednout. Vážně jsem byla nervózní, vystresovaná, napjatá. Co když to nedopadne dobře? Co když se něco pokazí? Co když to bude mít katastrofální následky do budoucna?
Přišel. Přejel po mně pohledem. Sáhl si do tašky a něco pomalu vytahoval. Moje nervozita stoupala.
Dal mi to.
Podívala jsem se na svoji písemku a v tom jsem to uviděla: dostala jsem JEDNIČKU!!!

Před 2500 lety všichni věřili, že Země je placatá.
Před Gutenbergem vlastnila knihy jen šlechta a církev.
Před Kolombem znali Ameriku jen Vikingové.
Před bratry Montgolfierovými uměli létat jen ptáci.
Před Edisonem se nepracovalo tak často na tři směny.
Před Rogerem Ackroydem platilo, že detektivku nemůže vyprávět pachatel.
Před Apollem 11 patřil Měsíc jen básníkům a zamilovaným.
Před rokem 1979 byly desky s hudbou vinylové.
Před 30 lety se zprávy psaly jen do obálek.
Před vydáním 9064. publikace nakladatelství Bloomsbury nikdo neslyšel o Škole čar a kouzel v Bradavicích.
Před 1. dubnem 2017 měla většina z nás spoustu volného času.

Before I met you, I was alone. I had no close friends and I've never fallen in love. My parents didn't care either. But then I found you. A stupid teenage crush. I doubt I'd still be here if you weren't by my side. I love you, Phil.
After we finally met, after all those unbelievably long skype calls we've had, everything felt right. And when you kissed me, my heart did that flippy-over thing for the first time in my life. So... that was nice. I can't imagine my life without you, anymore. I love you, too, Dan.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si za Ančou nezašiel, veď si už dobrý týždeň nebol.
- Starý môj, Anču mi ty ani nespomínaj. Odkedy sa Malý Dodo dal na pestovanie, tak za ním chodí.
- Pištík môj, však za ním chodila aj pred tým.
- Veruže chodila. Ale teraz už iba za ním. Ani sem na salaš už na oštiepke nepríde.
- Pištík môj, neboj, to vyriešime. Predsedovi o Dodovom pestovaní povieme a potom uvidíš, ako rýchlo sa k nám na salaš schovať príde. A možno aj s Dodom.

Předtím jste nevěděli nic. Byli jste příliš mladí i pro takové, jako je Regent. Nevěděli jste, že tohle je ono. Co je správné a co špatné. Co máte cítit. Jestli to opravdu má bolet.
Potom viníte sami sebe. Za to, že to začalo, a marně si lámete hlavu, proč to skončilo. Nenávidíte svoje tělo a jste si jistí, že už vás nikdo nebude chtít. Ani vám to moc nevadí.
Potom už budete navždy vědět, že nejhorší není bolest a ponížení. Nejhorší je prázdnota, která tu zůstává po muži, který vás odkopl. Muži, kterého jste se proti své vůli naučili milovat.

Noc pomalu končila, nad východním obzorem světlalo. Země byla koncem jara dosud studená, zvlášť takhle nad ránem, kdy oheň pomalu dohasínal. Éseld však zima nebyla.
Přivinula se k Ansgarovi, prstem pomalu obkreslovala svaly rýsující se mu na hrudníku. „Líbilo se mi to,“ špitla. „To před tím, než…“
„A to potom, copak to se ti nelíbilo?“ Dýchl jí na krk a dlaní pomalu sjížděl po jejím břiše níž a níž a ještě níž….
„To potom se mi líbilo taky. Moc,“ vzdychla. „Svítá.“
„Vadí?“
Nevadilo. Už se před ním nestyděla. Dříve ano, ale teď už ne.
Vždyť Ansgar ji měl přece rád.

Před tím jsem byl hrozně drsný redaktor Zelených listů. Cítil jsem se zelenými Bratry. Bál jsem se ekofašos a vzpomínal na to jak jsem viděl střeva dědy s tetou, visící z bilboardu na levnou bionaftu.
Pak jsem dospěl. Přestal se bát pavouků, začal jsem je pojídat. Pak mě unesli. Změnili na stroj na zabíjení a unesli znovu.
Probudil jsem se v džungli, bez nohy, jejíž zbytek jsem si s ledovým klidem amputoval a pak po pahýlu přešel půl pouště. Z dvacetimetrové díry vytáhl čtyřicetitunové vozidlo a pomstil lidstvo.
To bylo potom. Co bude teď? Asi to bude Divoké a Zlé.