DMD č. 6. pro 6. 4. 2017. Téma: Před tím a potom

"What's in it for you?" Maeve asked.
Sarmad shook his head in mock-disbelief.
"Must I have a self-serving motive?"
"You're a businessman."
He inclined his head, acknowledging touche.
"You're an investment. If you're good, I'd have you work for me."
Don't hold your breath!
That thought was either snark at him, or admonishment to herself.
"Do we have a deal?"
Every mission had a point where you commit or abort. This was it.
"Deal," she plunged in.
The dance ended.
"We'll discuss details tomorrow," he kissed her hand, pressing something into her palm. "I'll find you."
It was the poppy.

Předtím.
Dvouleté batole pospává, stočeno v rohu postele.
Občas zakňourá, sen se mění ve skutečnost, skutečnost v sen.
Tvářičky zrudlé pláčem a vyrážkou.
Celou noc nemohli ho utišit, celou noc oplakával - ani snad neví co a proč. Maličký.
Zlatem se bleskne v okně, ranní slunce proniká dovnitř.
Modré očko se zaleskne novou slzou.
Sůl slz nad zlato šperků a třpyt klenotů.
Klapnou dveře.
Přicházejí.
"Tak pojď, vstávej," šeptá maminka do ouška. "Musíš se připraviti."
"Musím?" přetahuje si přes hlavu houni.
"Nezlob mě."
Potom.
Dvouletý král Václav, toho jména Čtvrtý, se batolí na trůn, dřevěného koníka pevně svírá v ruce.
Vzlyk.

Všetko bolo lepšie, ešte za starých čias predtým než väčšina z nás odišla do sveta. Vtedy, keď sme ešte boli všetci spolu ja, Blaine, Rachel, Finn, Artie, Mercedes, Quinn, Tina, Mike, Brittany, dokonca aj Santana – teraz mi len všetci chýbajú.
Pri pohľade na ich rozbiehajúce sa kariéry – či už Rachel na NYADA alebo Quinn na Yale, všetci si vybrali niečo, čo ich baví a bude baviť.
Ja však neviem, čo chcem robiť. Teda áno viem, ale neviem ako si začať plniť sny. Netuším, čo bude zajtra, čo bude o týždeň, ani o mesiac a už tobôž nie, čo bude potom.

Našel ji jednoho večera ležet na prahu svého domu. Byla v bezvědomí. Bez váhání ji vzal do náručí a odnesl dovnitř. Tu noc probděl u jejího lůžka. V pravidelných intervalech jí podával přesně odměřené dávky lektvarů a sledoval její boj o život. Mnohačetná zranění se hojila pomalu, po dvou dnech však mohl říci, že je mimo nebezpečí. Mezitím pátral a vyptával se po okolí, ale nikdo ji neznal. Třetí den otevřela oči a on věděl, že nebude schopný ji poslat pryč.
Dříve to byl chladný, jízlivý profesor lektvarů. Nyní to byl chladný, jízlivý profesor lektvarů, který nadevše miloval kočičí předení.

Jára čekal v sadě pod hrušní. Lokty opřené o kolena, hlavu opřenou o lokty, myslela nejdřív, že spí. Tiše se stulila k němu do loňské trávy.
"Přišel mi dopis od táty."
Vzpomněla na ten, co dostal před rokem ve stejnou dobu. Na Větrově nasaďte brambory ze zadního sklepa. Je chladno, počkejte po Josefu. K obrázku přijde jetelina... Stokrát čtený.
Ten letošní byl jiný.
Zanechal jsem ti prokleté dědictví. Snad mi jednou odpustíš. Kdybychom se již neviděli, pamatuj na mě v dobrém. Postarej se o maminku a děti.
Pěst zprudka dopadla mezi drny: "Kurvy!"
A pak se jí v náručí rozplakal.

Fáze prvotního zaostření barev: Vrůstám do hlíny.
Komunikace s posvátným Podhoubím probíhá neočekávaně, přirozeně a zcela bez zábran. Pocit, že se stávám stromem, je bohužel vykotlán názory intoxikovaných.
Zažívám intenzivní světlo, už to přichází...
Fáze rychta: V jisté chvíli se dostaví pocit děsivé hyperreálnosti, geometrické obrazce jsou úplně všude.
To z nich je upředený svět - z energetické sítě, jejíž obtékající vlákna přepisují veškeré vidění. Přicházím o rozum?
Hypnotické stáčení spirální propasti... Setkání se strážcem prahu. Strach.
Neprojdeš dál.
Fáze dojezdu: Absolutní. Blaženost. Jsem Doma. Čas už není lineární. Božské vědomí veškerého času zároveň...
Pokusy o zachycení jsou kýčovité a nefungují.

„Jíš moc sladkýho,“ obrací se sestra na babičku.
„No a?“
„Není to zdravý!“ Dodává cosi o jednoduchých cukrech a metle lidstva.
Gusta mhouří oči. Babička je pořád šik. Ani za mlada nebyla žádná vyzáblina. Natož teď. Ale copak by to v jejím věku bylo vůbec hezké? Vždyť by byla samá vráska. Co s tím ty ženské pořád blbnou? Chtějí být hubené, hubené, hubené…
„Sladké jsem jedla vždycky, děvečko,“ uculí se babička. „Nejdřív oběd a potom dobrotku. Nevím, proč bych nemohla, cukrovku nemám.“
„Sladký je dobrý na psychiku, víš?“ přisazuje si Gusta. „Radši si vzít čokoládku, než ze stresu polykat antidepresiva.“

Díval se, dokud za rohem nezmizel poslední odlesk jejích penízků z falešného zlata.
Myslil si, že to brzy přejde, avšak fantazie, tak dlouho potlačovaná nebo uplatňovaná na pošetilou výrobu kamene mudrců, mu nedala pokoj. Stvořil si ve své mysli její přízrak, tak málo odpovídající originálu, a ten jej trápil. Jeho kněžská krev jej zradila a začala s fantazií nehorázně spolupracovat. Dlouho Esmeraldu nepotkal – asi vystupovala někde jinde - ale den ode dne to bylo horší. V nepřítomnosti rozkvétají ty nejneovladatelnější vášně.
Možná když ji znovu spatří, tak se přesvědčí, že je to jenom obyčejná hloupá … čarodějnice? Ano, tak to musí být.

Saw it standing by the edge of… Well… ain’t no real road here to speak of.
Only tracks in the red red dust.
Tracks we inherited
From our former selves.
Dutifully trudging along
I saw it there, standing, barely standing.
White, serious face
Defiant mouth
Starved-out eyes
Scrawny, boyish frame swaying in high desert wind.
Used to be a man.
A better man.
Would’ve cared
Before
Would’ve trusted
Before
Only tracks in the dust
Now
I am hollow, eroded by time
Now
I am a half-life man.
I survive.
Seemed smart
To lock him in the boot of my car.

Některé věci se prostě vysvětlit nedají. Respektive lidé se o to pokouší, ale dokud to člověk nezažije na vlastní kůži, tak je to, jako by nevěděl.
Nedokážu říct, co bylo lepší, jestli před tím nebo po tom, je to úplně jiné a nesrovnatelné. Už nikdy nebudu stejná. Změnila jsem se a s tím i to, co jsem chtěla a potřebovala.
Těch změn v mém životě bylo hodně, ale žádná z nich nebyla tak výrazná. Už jsem to nebyla pouze já a to co chci. Šla jsem stranou. Ta podstatná věc v životě bylo to, že se ze mě stala MÁMA.