Petrolejové lampy

Tančí, tančí! Nad hlavou zadul vítr, stromy znovu mohutně zasténaly. Tančí, žení se, řádně žení i za něho, za něho hlavně! A o svatební noci do toho praští, hej hola, nevěsta volá! Škytl, dalším posunutím zabodl do loktu klacík. Třeba je ještě macatější než jeho Štěpka, všem rohatcům se dobře daří, všem, jenom jemu rohy upilovali, a vůbec, celýho ho vykleštili, potupným chtíčem posedli jen nohy, nikdy neutichající nohy!
Dodrápal se k okraji srázu. Stačí odraz rukama, pak se nebudou smát, Štěpka nebude –
Přišla za dvě hodiny. Nemohl.
Snad ona...? Její oči a...
prosím
nikdy
Chcípne na slamníku, poslintaný. Haha.

Poslední přičísnutí tuhých vlasů a bezděčné uhlazení ubrusu. Sváteční bábovka dráždí nos. Popravdě ani neví, co ji rozechvívá, Jan se včera tvářil roztrpčeně jako vždy; snad nervózní přešlápnutí, snad nevědomé posunutí čepice, když se vyhýbavě ptal, zda k ní může přijít, je prý cosi důležitého...
A náhle ví, čepice je dnes žmoulána v ruce, zarudlou tvář opustila běžná hořkost i neochota prohodit slovíčko, dvě. Bývalý švagr koktá svou otázku zdi za ní.
„Víš, kdybychom se vzali, Vejrychovsko-“
Štěpka však dál neposlouchá. Hlavu jí plní vidina manželství, šťastnějšího než první. Vidina děťátka, dosud postrádaného. Nelze se nechytit.
O mamonářském Janovi nepřemýšlí.