Červená karkulka

"Vůbec to není fér," brečela si u stolu do kakaa drobná holčička, zatímco Drahoušek pekla čokoládovou bábovku, předseda chystal na stůl výběr všech našich deskových her a Jean vyřezával z kusu dřeva panenku - vše, aby ji přivedli na jiné myšlenky. "Babičce vlezl do chaloupky, sežral ji, pak i mě spolknul... Kdyby nás myslivec nezachránil, jsme dočista mrtvé! A oni ho teď vyšetřují, prý kvůli utý-utýrání chrá-chráněného ži-živočicha."
Utřela si nos do rukávu.
Podal jsem jí kapesník. "Určitě to dobře dopadne. Ten vl.."
"Nemluvte o něm!" vypískla a stáhla si přes oči červený čepec. "Nebo přijde sem!"
Venku se ozvalo zavytí.

Stařecký pot chladl v duchnách na posteli.
"Je tu a přitom není, co se stalo?" napadlo polštáře Mojmíra. To jméno mu kdysi dala Ona, černou barvou ho vyšila do lemu.
V peří leželo něco jako Ona, vonělo to jinak a přitom stejně. "Co s námi bude," napadlo Elvíru, nejmladší peřinu, které však už také táhlo na pětapadesát.
Za chviličku přišla vůně pečeného kuřete. Po chvíli se proměnila ve strach a zmizela.
Zápach psa. Ona/cosi bylo vytaženo ven.
Po několika hodinách si Ona znovu lehla do postele.
"My se toho stáří snad nezbavíme," poplakal si Mojmír.
A doma Karkulku přivítala maminka.