Dětské říkačky

Byl jeden chlapeček, jmenoval se Jan Zajíček, ale všichni mu říkali Honzíku. Když mu bylo sedm let jel na prázdniny k babičce.

Za babiččinou chaloupkou rostl hluboký les a babička říkala:
"Nechoď daleko, Honzíku, aby ses neztratil."
Ale Honzík neposlechl a zabloudil. No nic, řekl si, půjdu dál, třeba potkám někoho, kdo mi pomůže. A šel a šel, až došel do vesnice Brázda.

Honzík šel Brázdou, protože věděl, že Brázda je jen dvě stanice autobusu od babiččiny osady, ale měl kapsičku prázdnou.

Naštěstí potkal pekařovic Katku. Ta mu dala koláča a peníze na autobus, aby se v pořádku vrátil domů.

Až z větrnejch plání zazní hlas touhy mý....

Indiáni jedou z vrchu dolů,
Běloši jim přivážejí černou Coca-Colu,

V prachu cest a pušek padají koně,
ženy ve vigvamech už pláčou pro ně.

Siouxové snaží se hrdinně ukázat své vlasy,
nepomůžou jim ani andělé z Armád spásy.

Krvavý koleno přišlo si pro ně,
Svatý písmo ukáže naše znaky ohněm.

Rezervace nepomohly hrdým válečníkům,
Forsyth již mává Černému Kojotovi,
Lakotové ženou se k malým dostavníkům,
Ve Spojených státech jsou lidé pokrokoví.

Až si děti budou hrát na Wounded Knee,
nebudou o historii ani tušit,
přesto noční děsy prozradí,
že zrovna zaprodaly duši.