DMD č. 27. pro 27. 4. 2018. Téma: Bez připojení

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, prečo furt za tými internetmi sedíš?
- Starý môj, dva týždne som za tým nesedel.
- Však viem. Sám som drôty odpojil a kartu z telefónu vytiahol. Však nie len ovce, ale aj Anča sa sťažovala, že ju zanedbávaš.
- Starý môj, však písať som musel. Ako každý rok.
- Veď ja viem. Ale čo je dôležitejšie? Tvoje písanie alebo Anča? A dobre si rozmyali, kým odpovieš.
- Jarík, a kto sa pýta? Ak predseda, tak najdôležitejšie sú ovečky. Ale pre fanúšikov musím niečo iné napísať.

To byl zas den. Kavárník Jan D. byl rád, že je doma před půlnocí. Utahaný, ale pořád nabuzený. Otevřít pivko, pustit si na Macu film a u něj nejradši vytuhnout, běží mu hlavou.
Když vcházel do pokoje, něco ho zarazilo. Mac svítil, přestože měl spát. A přes den tu stoprocentně nikdo nebyl. Už stojí před obrazovkou a nemůže věřit svým očím. Kurzor se sám hýbe a kliká na nějaká nastavení v systému. Prováhal jen pár vteřin, pak rychle vytrhl kabel internetu a raději i ten napájecí.
Ufff, blesklo mu hlavou, aplikace na vzdálené ovládání počítače mají i své stinné stránky.

„Piš čitelně,“ upozorňuje Asterix, hledící Taxusovi přes rameno při sepisování opravy.
„Mám diplom z nejlepší římské školy!“
„Mám mu dát ťafku, Asterixi?“ hlásí se Obelix, skládající přilbice na vozík.
„To nebude třeba. Ještě podpis, výběrčí, nejlépe krví, to je teď v módě.“
„Už přeháníš, Gale!“
„Jen malý vtípek,“ zaculí se Asterix.
Taxus se nahne k podpisu, když se tržištěm rozlehne úpění.
„To není možný! Zase? Já je prokleju do desátého kolena!“ nadává jejich šéfka a tříská přitom do té divné krabice.
„Udělal jsem něco špatně?“ šeptá Taxus.
„Ale ne, tohle dělá od rána,“ mávne Asterix rukou. „Pořád proklíná nějaké UúPéCé...“

Místo, kde se starší studenti tajně scházeli, Severus objevil čirou náhodou.
Ovšem to, že se teď jako myška plížil tmou, už žádná náhoda nebyla.
Konečně hlasy. Vzdálené, tlumené. Přesto poznával každý z nich.
Sorozenci Carrowovi.
Malfoy.
Lestrange.
Nott.
Sestry Blackovy.
„Stará magie se postupně vytrácí.“
„Skrývat se před mudly je potupné.“
„Máme šanci to změnit.“
„Pokud se k NĚMU nepřipojíme, možná ji ztratíme jednou provždy.“
Severus se tiskl k chladným kamenům sklepení, drkotal zuby a spolu s ostatními snil o světě, v němž by výjimečné schopnosti, zděděné po matce, nemusel skrývat.
O světě, který dovolí, aby mohl být sám sebou.
***

Viděl jsem ji ve svých snech, zabarvených horečkou. Na opačném břehu řeky na mě volala vábivým hlasem, přijď sem, připoj se ke mně. A já jsem nebyl schopen pohybu. Jak rád bych za ní šel!
Je to skutečnost? Stojím na kraji řeky a upírám oči na protější břeh. A opravdu, vidím tam nějakou postavu, jak na mě mává. Musím, chci za ní jít.
Rozběhnu se vodou. Proud mi náhle podrazí nohy a padám, nořím se pod hladinu. Kde jsi, neznámá, která mě volá? Což se k tobě nikdy nepřipojím?
Žena na břehu se usmála. Získala další oběť pro říčního boha.

Hrdinové stáli proti monstru. Bylo to odporné stvoření - její záda pokrývala kožnatá křídla, její pleť měla barvu jedovatě zelené. Otevírala portály, ze kterých vylétali malí impové a ohniví pavouci.
"Vydržte, už je skoro dole!"
Jeden z hrdinů se snažil držet její pozornost, aby ostatní mohli likvidovat její posily. Když tu náhle zavrávoral, jeho ruce ztuhly a jeho pohyby ustanuly.
S ďábelským smíchem se královna portálů obrátila proti zbylé družině. Kosila je hlava nehlava, dokud nebyla země pokrytá mrtvými těly...
"Už zase wipe!"
"Sorry lidi, chcípl mi net. Takhle to fakt nejde, tanka musí dělat někdo jinej, někdo s lepším připojením."

„Buch, buch, buch!“
Ozvalo se to znenadání. Ustalo to a za chvíli zase začalo.
„Buch, buch, buch.“ Něco mu to připomínalo, ale nevěděl co. Odhrnul přikrývky a vstal z postele. Zarazil se, malá sestra se zavrtěla. Čekal ještě minutu jako socha a pak vyrazil. Čekal ho však další úkol, musel otevřít dveře pokoje. Opatrně na ně zatlačil. V pokoji ticho. Dootevřel tedy dveře a vyšel z pokoje. Neustálé bouchání vedlo z pracovny. Naštěstí pro něj, dveře pracovny byly naproti pokoji. Vyšel tedy a otevřel je. Viděl tatínka, jak mlátí hlavou do stolu.
Zvedl oči a zdrceně zašeptal: „Jsme bez připojení.“

Léčitel s Adamarem se zvedli, aby opustili opatovu pracovnu.
„Adamare, mohl bych s vámi mluvit o samotě?“ ozval se opat. Adamar se zarazil. Léčitel odešel.
„Chtěl bych vám projevit vděk za záchranu svého života,“ pronesl opat. „Příkazy, které jsem dostal, stále platí. Veškerou poštu pro vás musím spálit. Vaše žena vám nepřestala psát. Každý úplněk přichází jeden dopis. Nabízím vám možnost jej před spálením přečíst.“
Adamar překvapeně zamrkal. Poprvé v životě netušil jak reagovat.
„Od toku informací jste byl odříznut více než rok. Nemusíte to brát jako nabídku smíru. Stále mne můžete nenávidět,“ dodal opat a podal Adamarovi zapečetěný dopis.

Když se Jindřich dokázal uklidnit, pozvali ho bratři ke stolu, aby jim o sobě vyprávěl. Neskákali mu do řeči, pochopili, že když jej jednou zarazí, nebude schopen pokračovat.
„Nerad to říkám, ale žádný z nás není tím mužem, kterého hledáš,“ prohlásil jeden z bratrů.
„Jeden z nás jím býval. Ale už jím není,“ dodal druhý.
„Ale,“ nadechl se Jindřich k protestu. Zarazil jej zdvihnutý prst.
„Dřív jsme byli připojeni na magické proudění města. Bratr s požehnáním města, já násilně. Ale oba jsme se toho vzdali,“ vysvětlil stařec.
„Ani jeden z nás není Vypravěčem. Přesto sedí u tohoto stolu,“ dodal bratr.

„Tak teda, mladej, abys věděl, žádný mobily tady nefungujou. Ale protože seš moták, povim ti eště pár jinejch věcí…“
Nadšený proud informací tekl skoro hodinu a skončil otázkou.
Mladík nasucho polkl a hodil do sebe panáka, kterého mu Hagrid pohotově podal. „Takže říkáte: Žádné mobily, žádný internet, žádná smradlavá auta, žádné davy lidí, kam se člověk podívá, žádný shon, klidná práce bez stresů s ochočenými přítulnými zvířaty, celé dny na čerstvém vzduchu, ubytování a strava zdarma, mzda asistenta prvních pět let, a až půjdete do penze, doživotní místo hajného a šafáře? Tak… já to teda beru. A nalejte mi ještě.“