DMD č. 27. pro 27. 4. 2018. Téma: Bez připojení

Těm řečem o bratrské pomoci nevěřil snad vůbec nikdo. Kdyby to byla aspoň anexe – dobyvatelský vzmach mocného národa... Jenže upřímně vzato to byla jen hanba, hanba pro všechny, kteří kdy byli hrdí na to, že jsou Rusové. Hanba a zklamání.
Byl to stud a touha udělat cokoli, ale aspoň něco, co je teď hnalo na Rudé náměstí. Pokání za mlčení v roce 56. Nepovažovali se za hrdiny, byli to prostě lidé, když tam v pravé poledne rozvinuli transparent s nápisem Ruce pryč od ČSSR. Kopance a rány, kterých se jim vzápětí dostalo, za těch pár minut svobody a radosti stály.

Sedm let poté, co spolu ušili největší boudu v kouzelnické válečné historii, dospěl k závěru, že ho musí vyhledat.
Před venkovským stavením se rozprostíraly velkolepé zeleninové záhony, podél zdí stály pestrobarevné květinové truhlíky a za domem voněl ovocný sad.
Snape odhrnul keře rajčat.
„Jak dlouho si ještě budete hrát na mrtvého?“
Brumbál seděl v zahradním křesílku a bafal z fajfky třešňový tabák.
„Severusi, čemu vděčím za...“
„Loni mému učiteli Obrany vyrašil na hlavě obličej Pána zla, před měsícem vylezl Tom Raddle z nějakého prokletého zápisníku, čekám, kdy něco vyhřezne z té Longbottomovy jizvy! Vážně chcete tvrdit, že vás není zapotřebí?!“

„Nemůžu vás zabít,“ přiznal Snape zničeně. „Nedokážu to.“
Brumbál se zamračil.
„Jsi pěšák a pěšák přece plní rozkazy.“
„Oba víme, že jsem v téhle partii nikdy nebyl obyčejný pěšák. Jsem váš kůň, Brumbále. Ten, který dokonale obehraje figuru protistrany, ale nikdy nezradí svého pána.“
Brumbál se usmál.
„Severusi, nebudeš mě muset zavraždit doopravdy. Můj záměr je dopřát Voldemortovi pocit opojného vítězství, protože to je moment, kdy bývá nejzranitelnější. Svůj život mu však zatím odevzdat nehodlám.“
„Takže svou smrt chcete předstírat?“
„Samozřejmě. Sice budu do konce války mimo dění, ale skýtá to i nezanedbatelné výhody. Už dlouho toužím vypěstovat vlastní cukety.“

Ta opojná vůně ji překvapila u autobusové zastávky. Každé ráno ji vdechovala a přemýšlela o těch, kteří už odešli. Bez kvetl.
Bílá květenství mizela. Usychala kolem zelených plodů. Opojná vůně zůstávala, stejně jako myšlenky. Odhodlá se letos? Bez zrál.
Trsy temných bobulí se leskly. Opojná vůně téměř zmizela, ale i její odlesk pronásledoval. Okamžik rozhodnutí se blížil. Bez dozrál.
Utrhla jeden trs. Držela ho v dlani. Zavřela oči. Přivoněla. Ne, ještě není připravená. Trs černých bobulí dopadl na chodník. Snad příští rok. Snad sebere odvahu, celý trs sní a připojí se k ostatním. Snad ji za nimi zavede. Bez připojení.

Kdyby Rezka pospíchala, bude u adresáta za tři dny. Po pevnině.
Po moři je tam zítra.
Démona nevezmou na loď, protože by se jim zbláznil kompas. Hory nad zátokou jsou ale dobře vidět a moře je klidné.
Plachtit neuměla. Tak si půjčila veslici.
Průliv kromě mořské vody obsahoval také mořské proudy, vlny a nečekaný vítr. Nic z toho nemělo šanci proti veslici obsahující pár vesel a tvrdohlavou démonku.
Večer přirazila ke břehu a zjistila problém.
Veslice neobsahovala lano.
Rezka si povzdechla, skočila do vody a vynesla veslici mimo čáru přílivu.
„Zase si ji vyzvednu,“ sdělila překvapeným přihlížejícím stařečkům a odklusala.

"Professor," Ace distracted the Doctor from frowning at her deadly gear. "Why don't you have a phone or anything here? Even on Earth they got those cellphone thingies mere years after I was whisked off to Iceworld."
The Doctor looked from the blaster to her: "I have the spacetime telegraph."
"Telegraph? That's ancient technology even by my standards."
"Well, the Time Lords are a pretentious bunch. Mere communicator is below them."
"But why don't you have any?"
The Doctor smiled and tapped his nose conspiratorially. He left Ace's room.
"She's right. Maybe I'll get one of those cellphones one day."

Potřebovala pauzu, a vpadla proto do blízké kavárny. Pracovala na osmičce už tři měsíce, ale přesto kdykoliv šla po ulici, připadala si jako na jehlách. V kanceláři měla pověst málomluvného člověka, ostatně opravdu se snažila vyhýbat konverzaci... Musela pečlivě rozvažovat každé slovo, LOPATy chyby neodpouští.
Co je s tím připojením? Vždyť wi-fi tu má být zdarma, heslo mám...
Po několika dalších marných pokusech dostat se do skupiny notebook rozmrzele zaklapla.
Snažila se ale dlouho. Ke kavárně mezitím dorazili dva mladíci. Instrukce měli jasné - postarat se o ten podvratný živel, který se tady na osmičce pokouší připojit do facebookové skupiny pětkařů.

Po cestě pustinami na Campo Imperatore následuje podvečerní toulání po schodištích a průchodech kamenného městečka. Únava mizí, ostatně odtud už pojedeme autobusem.
Anebo ne.
Jezdívá tu. Jenže během školního roku, který ještě nenastal.
Osm kilometrů… budiž, nohy nám neupadnou.
Při sestupu do rozlehlé pánve mezi horami sejdeme ze silnice, kupodivu na slušnou cestu.
Horko pomalu ustupuje. Dolík protkávají řádky zažloutlých mandloní, sem tam pastvina. Vedle plůtku jako odměna poutníkům rozkvétají ocúny.
Před námi dominuje krajině výrazná hora jako kupa s hradem ve stínu zapadajícího slunce. Náš cíl.
Prudké stoupání na závěr už zvládneme. Vlastně mě ta cesta navíc ani nemrzí.

"Jaký den bude třicátého?" jen tak mimochodem nadhodím.
Mamka ani nevzhlédne od vaření: "To je asi pondělí. Proč?"
Nervózně se podrbu za uchem: "No, víš, jak se účastním té spisovatelské výzvy, tak ona trvá až do konce dubna. Takže..."
"Hm, to je celkem blbý. Na Seči asi wifi není," opírá se mamka o kuchyňský pult.
"V to jsem ani nedoufala, spíš ať vím. Snad si najdu mezi plachtěním čas na psaní. A doufám, že se připojím aspoň přes data. Protože jestli ne, tak nevím. Byla by škoda to nedotáhnout do konce," vysvětluju a přihazuju do batohu svůj zápisník na drabble.

Šest set mužů, na malém kopci, dokonale obklíčeném Němci. Střeliva měli málo, jídla ještě méně, a pro vodu se museli plazit pod kulometnou palbou.
Nad hlavami jim začaly bouchat vlastní dělostřelecké granáty.
"Jejdanánku," začal major Charles White Whittlesey nadávat.
Vyndal Drahého přítele z klece.
Pták vzlétl.
Ptáka sestřelil kulomet.
Zkrvavené ptačí tělo se sneslo k zemi.
Naděje pohasla.
Slyšeli o tělech, která zůstala viset v drátech a byla rozstřílena kulomety. O polích rozrytých děly a páchnoucích jedovatými plyny. Slyšeli o tancích, minometech, plamenometech i lopatkách. O chřipce, která je zdrtí, ještě neslyšeli.
Když začal Whittlesey plánovat kapitulaci, americký holub vzlétl.