DMD č. 27. pro 27. 4. 2018. Téma: Bez připojení

“Slečno, uhněte!” volá mladík skrze pěstěný knír. Udýchán seskakuje z kola a vytahuje svůj iPhone X. Má velmi naspěch; tak tak se mu podařilo setřást partu z dolnoholešovického mokřadu. Ví však, že je jen otázkou času, kdy sem dorazí těžaři bitcoinů z Polis a zaberou poslední kilobajty dat.
“Já tu byla první!” odsekne slečna a bije knírače kabelkou. Ten se nedá - podnikne nožní nájezd repasovaným Favoritem.
“Au, au! Vy hovado!” skučí slečna. Z posledních sil metá kelímek od lattéčka. Knírač je však již zcela ponořen v tweet:
Posledni wifi hotspot ve meste, lol. UPC down. Rioty v ulicich. #DataBlackout #SmartCity

„Jednotko!“ Mrazivé. Umělé. Děsivé. Šeptání, které nebylo lidské. Zapískalo jí v uchu. Poprvé po hodně dlouhé době pocítila strach. Hluboko v těle bodal, rozklepal jí ruce a na chvíli vzal i dech.
„Jsi určena k likvidaci, jednotko.“ Ve fokusu praskalo.
„Aloy! Teď!“ Sylensův hlas ji vytrhl ze strnutí. „Slyšíš? Aloy, odpoj ten zatracený vysílač!“
Aloy nabila kopí a vrazila ho do zdroje. Energetický proud projel celým zařízením a zpětný ráz jí popálil ruku. Ale musela vydržet, aby ochromila Zatmění.
Těsně před tím, než se vysílač díky masivnímu elektrickému pulzu zhroutil k zemi, ozvalo se Aloyině uchu: „Vím, kde jsi, jednotko.“

„Dnes to vyšlo brzy!“ hlásí Linkva.
„Hledá se Viktorčina bota!“ volá Taura.
„Jéje-jéje-jéje,“ výská Viktorka.
„Kdo si dá polední k večeři?“ křičí Thea.
„Bába zase blábolí,“ vrčí Filcin.
Apolo nedutá, smaží.
Pět pípnutí.
HLEDA SE VIKTORCINA BOTA, čtou všichni krom pisatelky a ztrácečky.
„Mám!“ vysype hlína prádelní koš.
„Taky levá,“ vzdychne Taura.
„Mám,“ otevře troubu Linkva.
„Sice pravá,“ mumlá maminka, „ale od levé, co už jsem vyhodila...“
„Našel jsem své ponožky!“ jásá Apolo.
„Kdo snědl to polední?“ kroutí hlavou Thea.
„Já,“ procedí Sikar, „jestli náhodou není na dně... ta bota.“
„Spadl net,“ panikaří otec, „nevíte náhodou, zda už vyšlo téma?“

Jsem lovec. Mám zuby, drápy, trpělivost, tiché tlapky. Když se plížím za kořistí, ani stébélko se nepohne, lísteček nezašustí, kamínek nezachrastí.
Jenže teď mám po lovu. Jsem zavřený v domečku. Prý jsem malé kotě a ještě bych se ztratil. Já, který se našel! Teda je našel! Tsssk. Hloupé řeči. Hloupější ale je, že v domečku jsou myši totálně slovené. Nuda. I když… Pozor!
Dlouhý hubený černý ocásek! Hýbe se, je živý! Konečně je co lovit! Hop, skok, hryz! Já ti ukážu, kryso!
„Nevíš, proč mi zatuhnul počítač?“ zeptala se domácí.
Pak spráskla ruce. Svou první domácí myš jsem ulovil dokonale.