Corona Time

Dlažební kostky v liduprázdné ulici se lesknou v záři zapadajícího slunce. Jindy by tu bylo rušno. Venkovní zahrádky restaurací a pizzerií by se začínaly plnit hosty, starý ital v malé kavárně na rohu by s úsměvem sázel jedno espreso za druhým, všude hlahol, šum.

Dnes je tu však ticho. Zvláštní, děsivé. Trvá už několik dní. Jen prádlo pověšené na šňůrách natažených vysoko mezi domy se pohupuje v mírném vánku.

Náhle z jednoho balkonu zazní zvuk trubky. Známá melodie.
Z protějšího balkonu někdo zanotuje pár slov.
Z balkonu pod ním se přidá ženský hlas. Vzápětí harmonika.

Všichni zpívají.
Ulice opět ožila.

Dva kamioňáci na zaprášené cestě, jeden na sedadle řidiče, druhý vedle něj
jako spolujezdec. "Karle, potřebujem roušky!" "Jasně, Franto, ale kde je sehnat?
všecko je vybílený, málo začíná bejt už i piva, buřtů a toaleťáku!"

"No, hlavně levně, hlavně levně!"

"Sim tě, jak levně? Ti říkám, že to nikde není, leda, že bysme to někde od ťamanů klofli!"

"Chceš krást? Tě šéfik vyrazí...Navíc ťamani to draze prodávaj!"

"To myslíš Číňany, já myslel Vietnamce!"

"To je fuk, ťaman jako ťaman, oboje je šikmovoký…"

"Zatáčka, vole, brzdi!"

Kamion šel do smyku.

"Vole, kecáme vo rouškách, a nakonec budem ještě shánět airbag...