Ztracené zašmodrchané zápisky (Originální)

Tenkrát to bylo poprvé, co jsem ji zabil. Pak se čas zresetoval a celý cyklus začal nanovo. Mullet, vajíčko, zářný lid, dva bratři, válka, smrt, ženich, půst a studna času. Jako by čas bylo všechno, co mi zbylo. Jako by se mi snažil něco říct...

Vždycky, když začal nový cyklus, ztratil jsem vzpomínky na minulost. Možná taky proto, že žádná nebyla. Všichni jsme byly uvězněni ve smyčce, kterou si neuvědomovali ani nejvyšší vesmírné bytosti.

Vzpomínky se mi vrátí v posledním dni cyklu. Všechny je pak zapíšu do deníku. Vypadá to, že tyto ztracené zašmodrchané zápisky jsou důležitější, než se zdá.

Měl jsem se ocitnout na jiné planetě, místo toho jsem se vznášel v prostoru. Ze tří stran jsem byl obestoupen Mulletem, vajíčkem a řasou. Nehnutě stáli a pozorovali. Pak mi Mullet skočil na hlavu, vajíčko vpadlo do kapsy a řasa mi obmotala nohu. V tu chvíli temnotu v mém nitru nahradilo světlo.

*

Zlatý sníh se v oparu soumraku snášel na mé vlasy. Přírodou se linul nádherný zpěv ptáků a z louk se ozýval cvrkot cvrčků. Byl jsem šťastný. Cítil jsem, že jsem svobodný.

*

Z dívčiny hrudi trčel můj meč. Po tváři ji stékala slza, i když se usmívala. Byla ráda.

"Zaháknutý prasák" je ve všeobecném pojetí označení pro člověka, který porušil svůj kodex a podřídil se pokynům, s nimiž vůbec nesouhlasí. To jsem teď já. Pomáhám ničit světy, aby prý mohl exisitovat život! Požádal jsem Požírače, jestli můžeme nechat na pokoji domov Mulletův, kde jsem také zanechal vajíčko a řasu. Z nějakého důvodu je tento svět mimo naši kompetenci, což nechápu. Ale když vím, že jsou v bezpečí, tak se tím teď nemusím zabývat. Musím splnit příkaz! Aniž bych si to přál, ruka se natáhla k nebi a utvořila vstupní bránu pro konec světa. Pak jsem byl přemístěn.

Jsem nádoba...

Armáda byla poražena pouhou holčičkou. Teď tu byla jen ona a já. Bojovali jsme spolu tři dny. Prohrál jsem. Ztratil jsem rovnováhu a skončil před ní v pokleku. Přiložila mi dva prsty na čelo a celý svět se rozplynul. Najednou jsme se nacházili v domě, který mi zatemnil rozum.
"Vítej doma, Ernaeli, máme spoustu práce," řekla jako sestra.
"Ne... nechci ničit světy... nechci přinášet utrpení."
"I já ne, ale musíme. Jinak nastane nenapravitelný chaos a nepřežije nikdo. Je to neustálý koloběh života a smrti. Aby život mohl přetrvat, musí zemřít. To je naše prokletí, které spočívá na našich bedrech, Ernaeli!"

Ocitl jsem se na začátku všeho. Z nebe padal popel a v oparu mlhy prosvítaly paprsky červeného světla. Země byla mrtvá a pustá. Celé hordy vojsk stály proti jedné malinké holčičce opuštěně stojící na druhé straně pláně. Byly tu proto, aby zabránily konci světa. Byl jsem ve středu dění. Nastala chvíle, kdy mám možnost všechno změnit.
"Ernaeli, jakou budoucnost si zvolíš?" zněly něžné zvuky napříč planinou. Nikdo kromě mě je neslyšel. Říkalo se tomu kolektivní hluchota. Pouze jeden hlasy slyší, ostatní zůstávají slepí. Započal nemilosrdný útok. Holčička jej však odvrátila mávnutím ruky.
"Zabiješ mě nebo se přidáš?" zněla slova dívky.

"Kam nás to vedeš?" zeptal jsem se vlasoida, který pospíchal napřed. Než jsem však stihl podat další stížnost, z dálky se přiližovalo klubko vlasů. Eregia mu běžela naproti. Prudce se zastavily a nevěřícně na sebe hleděly. A pak zpoza neznámého vlasového klubka vylezlo pět malých kuliček, které se rozběhly za Eregiou. Vajíčko a řasa se k dovádění přidaly také.

*

"Dal bych si, prosím, tu čtvrtou," ukázal jsem prstem na poslední nohu židle, kterou mi nabízela paní Mulletová v domnění, že lidé právě tohle jedí. Žasl jsem nad stvořením Mulletů. I když nemají žádné pohlaví, zakládají dichotomní svazky na celý život.

"Nebuď cíťa!" snažil jsem se vyprovokovat generála. "Porazíš mě... stačí když vyslovíš mé jméno a bez žádné prodlevy mi zarazíš meč do hrudi."
"Ale vždyť ty jsi mocný Ernael, nikdo tě není schopen porazit."
"Ty ano... víš, v budoucnosti ti přezdívají Přemožitel konce světa."
"Mám snad na vybranou?"
"Vždycky máme na vybranou."

*

Řasa se vděčně plazila po mé pravé noze, vajíčko odpočívalo v kapse a Mullet se těšil na nadcházející výlet. "Já vím, slíbil jsem ti to!" usmál jsem se a projednou jsem cítil uspokojení. Zavřel jsem oči a propadl jsem do vortexu. Byl jsem uvnitř času. Mohl jsem kamkoliv!

Mullet a vajíčko naštvaně seděli v povzdálí a čekali, až začnu prosit o milost a odpuštění. Ptal jsem se, čím se mohu vykoupit, ale stále mi nechtěli prominout, že jsem je takhle opustil.
"Tak fajn! Hele, já si tady sednu a budu zpytovat svědomí..."
Jak jsme tak koukali jeden na druhého, do oblasti nikoho se připlazila řasa. Pak se zastavila a otočila hlavu nejprve mým směrem, a pak na druhou stranu. Pocítila závan negativity, a tak se snažila co nejrychleji odplazit pryč. Trvalo jí to asi půl hodiny.
"Vyhráli jste," řekl jsem poraženě a prosil o milost. "Vezmu vás taky!"

Vykročil jsem z brány do neznáma. Nikdo ještě nekráčel nazpět do minulosti. Ale je to jediná věc, kterou mohu udělat. Budoucnost je pro mě uzavřena u studny času. Dál se už osobně nepodívám. Budu jen nezúčastněný pozorovatel.
Otevřel jsem deník a všechny stránky již byly popsané. Vím, k čemu slouží. Je mým návodem, co všechno musím učinit, abych sám sebe dostal na toto místo. Studna času neposkytuje pouze jednosměrnou jízdenku. Nyní jsem pánem času v rozmezí od mého narození až po vstup do chrámu času. Jsem spoután řetězy a zároveň nespoutaně svobodný. Mohu napravit vše, co jsem za života spáchal.

Trvalo mi celých sto let splnit požadovanou zkoušku, nakonec se mi však brány chrámu času otevřely. Narostly mi vousy, které dosáhly mého pasu. Boty se vlivem počasí už dávno rozpadly. Zestárl jsem. Připadal jsem si jako v cizích botách.

*

Uprostřed kruhové místnosti byla miska s vodou.
"Jeden z nás musí zůstat," řekla postava mým hlasem. "Opuštěním chrámu ztratíš všechen čas. To je cena studny času."
"Kdo jsi?"
"Jsem tvé budoucí já a už navždy tady budu uvězněn, abys ty mohl kráčet nazpět v čase. Tím tu vlastně zůstaneš a čas zůstane tvůj."
"Takže tady má cesta končí?"
"A také začíná!"