Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Čekal jsem na příkazy pána a únavou klimbal.
„Nespi,“ neurvale mnou zacloumal. „Vezmi louče a kopí.“
Venku už byl ozbrojený dav.
Šoupání kroků se mísilo se svitem úplňku.
Kde je Ježíš?“ zahřímal hlas.
„To jsem já,“ řekl pevně a vystoupil ze stínu. Bylo mu jasné, že ho jdeme zatknout. Stál vzpřímeně. Neohroženě. Nebyl ozbrojen, přesto naháněl strach.
Popošel jsem a bázlivě mu posvítil do tváře. Záblesk meče. Ochromila mne bolest.
Z rány crčela krev.
Místo pochvaly napomenul svého obránce. Nechápu, jak mně, svému nepříteli, dokázal uzdravit uťaté ucho? A proč? Vždyť za své dobrodiní zaplatil smrtí.
Pro mne byl hrdina.
U Hebrejců začínal den po západu slunce, takže trval od večera do večera.
Tvor chtivě olízne nejbližšího mrtvého. Nezajímají ho emoce, ale rozpadající se aura.
Silnýma rukama hrábne po dalším těle. Přitáhne si ho jak hadrovou panenku a lačně se nakloní. Černá křídla na zádech se mu nervózně chvějí.
Musíme čekat, dokud je nesloží. Až pak můžeme vystřelit a doufat, že ho paprsek zasáhne. Jsou to bleskurychlí letci, v mžiku se dostanou lovci za záda a jedním pohybem ho rozpářou.
Vzduch prořízne výkřik – to ho spatří jeden z marodérů.
Měl utéct.
Nebo to aspoň zkusit.
Místo toho se s píkou vrhne vpřed. Než předá karamejci svou auru, neuběhne ani minuta.
Další mrtvý hrdina.
Marodéři byli vojáci, kteří byli buď zranění či nemocní, takže nestíhali postupovat se svou jednotkou, nebo nemoc či zranění předstírali. Šli za vojskem, loupili a rabovali. Někdy se i sdružovali do menších tlup, které se rozrůstaly o dezertéry. Pokud našli ještě živého raněného vojáka, záleželo na tom, zda patřil k jejich straně, či nikoliv. Pokud byl schopen odpovědět jejich jazykem, nezabili ho, ale mnohdy mu i pomohli. Pokud to byl nepřítel, oloupili ho a zabili.
Mrtví byli obráni o zbraně, oblečení i boty. Oblečení se vypralo nebo očistilo od krve, pak bylo zašíto a stejně jako vyčištěné boty použito znovu. Padlí byli ponecháni na bojišti – podle vojáků bylo pod jejich úroveň, aby je pohřbívali, od toho byli (podle jejich mínění) okolní civilisté. Později, kdy už byly kraje tak zničené, že tam v podstatě civilní obyvatelstvo téměř neexistovalo, zůstávali ležet na polích na pospas dravcům…
Loki lehce nakopl obrovo tělo. Konečně bylo po něm. Loki se opřel o zakrvácenou sekyru. Snažil se popadnout dech a zaujmout hrdinskou pózu.
Sedlák objímal syna, kterého Loki před dotyčným obrem zachránil, přičemž ho musel v jednu dramatickou chvíli proměnit v kaviár.
„Děkujeme ti,“ pravil sedlák omámeně.
Kluk poulil oči. Možná to, že byl na okamžik teoretickou rybou, zanechalo jisté následky.
„Proč tak žasnete?“ odvětil Loki dotčeně.
„Nežasneme!“ chlácholil ho sedlák. „Složíme píseň na tvou počest!! A zmíníme v ní, jak skvěle si vedeš v boji!!!“
„To mě těší, ale pořád mě znepokojuje ten všeobecný údiv a všechny ty vykřičníky.“
V faerské skladbě Loka Táttur Loki velmi efektivně skloubí svou obvyklou roli šprýmaře s rolí hrdiny a zachrání sedlákova syna, kterého sedlák prohrál v sázce s obrem. Klučinu se pokusí zachránit Ódin, pak Hœnir a nakonec uspěje Loki kombinací pastí, magie a vytrvalých úderů ostrým předmětem.
Pachole se během pokusů o záchranu stává zrním, pírkem a jikrou.
Podstatou tohoto drabblete má být skutečnost, že "hrdinou" se může kdykoliv stát každý z nás - nevybereme si to, nechceme to, ale někdy se to prostě seběhne a nám nezbývá, než bojovat.
A nejsem hrdina, jsem posera. Tohle nikomu nepřeju.
Moje kamarádka v 65 letech jezdí na koni. Je fakt dobrá. Párkrát už ze svého poníka spadla, ale nevzdává se.
Jednou na vyjížďce se nám koně něčeho lekli. Splašili se. Byl to mžik. Viděla jsem, jak letí vzduchem...
Leží v trávě obličejem k zemi. Nehýbe se.
"Lenko! Dobrý?!" Nic.
Seskočila jsem. Můj kůň se vzpouzí, couvá, člověk natažený na zemi ho děsí.
Ujely mi nervy, pouštím ho a běžím k ní.
Sedí, už mluví. Špatně se jí dýchá.
"Jdu pro koně," zvednu se. V ten moment se přestanou popásat a vyrazí cvalem k lesu...
Vystartovala jsem za nimi.
KŘUP! Kotník.
Jak to celé dopadlo?
No, Lenka byla bílá jak stěna, podpírala jsem ji a šly jsme pomalu na louku, kam pro nás jela trenérka ze stáje autem (tý jsem zavolala). Poté, co jsem cestou v lese odchytla koně, kteří tam naštěstí čekali, jsem táhla oba dva a Lenka se ploužila kus za námi. Každých pár vteřin jsem se ohlížela, jestli jde, zastavovala jsem, čekala na ni. Ta lesní pěšina se najednou zdála nekonečná...
Trenérka ji odvezla do nemocnice. Rentgen potvrdil 4 zlomená žebra.
Já se postarala o koně, dovedla je do stáje, odstrojila, ošetřila škrábance od větví.
Musela jsem zavolat jejímu manželovi a sdělit mu, že má ženu v nemocnici.
A až večer jsem si uvědomila, že kulhám. To KŘUP v kotníku byl bohužel výron jako prase. Večer už byla noha krásně nateklá a fialová :D a bylo to z celého toho dne to nejmenší. UŽ NIKDY nechci něco takového zažít. Představa, že by jí nedej bože zlomené žebro propíchlo plíci a já volala záchranku, nebo spíš vrtulník, případně ji uprostřed lesa oživovala... Obávám se, že až takový hrdina fakt nejsem.
S něčím takovým by souhlasil jen opilý šílenec se sebevražednými sklony! Jak vás napadlo vzít takovou zakázku? To jste neslyšeli, jaké to tehdy bylo? Hádanky luštěné několik týdnů? Past na každém kroku? A nakonec přišel kostlivec s laserem a všechny nás vyhnal! Do dračího doupěte vás doprovodím, ale do téhle díry ani nepáchnu!
My už jsme vzali zálohu... Říkali, že tam jsou zbytky předchozí výpravy... Přece je tam nenecháme...
Nezvádnete to a víte to. Tak já se tam tedy vrátím... Někde ještě mám schované ty mapy na čtverečkovaném papíře... Nenechám vás v tom, vy trubky... Půjdu s vámi do jeskyně...
Ne vše, co se nám přihodilo v mládí, je hodno vzpomínání. Ale jak všichni víme, ve Stockholmu je hnusně, ale už jsme si zvykli. Z času na čas nezbývá, než se vyzbrojit trpělivostí, svačinou, šestistěnnými kostkami a tříštivými granáty a podívat se do míst, od nichž jsme již zahodili klíč, osobní deník i pravidla...
Anakin těžce dýchal a hlava se mu točila. Celá jeho bytost byla jakoby uzavřená v temnotě a tichu. Nevnímal nic.
Pak se objevila světla, zvuky. Bzučení meče, výraz překvapení na té odporné tváři. Krayn, ta nevýslovná zrůda, konečně mrtvý.
"Teď už ten meč můžeš vypnout," slyšel jakoby z dálky hlas svého mistra.
***
Všichni ho oslavovali, ale on byl zmatený. Pamatoval si, co vnímal těsně předtím, než se na Krayna vrhl, než vše zmizelo v temnotě. Zdálo se to jako Síla, ale bylo to jiné...
Když se o tom všem svěřil mistrovi, ten si jen povzdechl, jako by to dávno tušil.
Krayn byl otrokář, kterého Anakin znal z dětství. Tohle se stalo brzy poté, co si na Ilumu vyrobil meč, a bylo to velmi osobní.
Ve Švýcarsku pobývá již téměř rok. Většinu času mu zabírá studium na Lausannské univerzitě a práce pro Botanickou zahradu v Ženevě. Spolupráce na jejím herbáři je neuvěřitelně zajímavá; Grigorije velmi mrzí, že zde nemůže zůstat déle.
Mnoho času tráví psaním dopisů Naděždě a netrpělivým očekáváním jejích odpovědí.
Našel zde pochopitelně několik velmi dobrých přátel, zejména pak mezi svými dočasnými spolužáky. S nimi také zažil vlastně jedinou neobvyklou příhodu: Hans ztratil náprsní tašku s jistým finančním obnosem. Nicméně díky pomoci celé jejich skupiny – a s velkým Grigorijovým přispěním – se ji podařilo najít ve velmi krátkém čase, takže nedošlo k žádné škodě.
Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Jednodenní Hrdina.
"Ahoj, Viktorko," pozdravil.
"Ahoj, ty," pozdravila holčička, "co umíš?"
"Právě že nic," sklesle řekl host.
"Ani kleslit?"
"Jen čmáranice."
"A létající kobelec máš?"
"Ani náhodou."
"Doblé sldce taky ne?"
"Spíš mrzuté."
"Takže jsi lakomý!"
"To snad ani ne."
"Vidíš! Můžeš se se mnou o něco lozdělit!"
"Já nic nemám!"
"Ty seš blambolák. A pohádky neumíš?"
"Jenom tu, tu... Vlastně žádnou."
"Tak mě můžeš česat! Ale jemně, jako táta, odbolník!"
"A proč bych to dělal?"
"Chceš snad být hldina, ne? Nějak začít musíš!"
A tak se Viktorka a Jednodenní Hrdina spřátelili.
“Hele, nejsi dneska ňákej zaraženej?,” prohlíží si Adam zkoumavě Káju. “Ále, to Kamilka,” odfoukne Kája.
“Kamilka? Dyť jsi mi včera vykládal, že tě miluje?”
“No jo, to bylo skrz tlustý maso v jídelně. Vona ho nechtěla jíst, ale bála se to jít vrátit, aby jí Nováková nevrátila od vokýnka zpátky do jídelny. Tak jsem si s ní vyměnil talíř a Nováková pak zpucovala místo Kamilky mě a musel jsem ten hnus dojíst,” Kája se smutně podívá na Adama. “Dneska se to ale celý pokazilo. Vona mi řekla, že nemůže milovat někoho, kdo žere tlustý maso.”
“Nojo, ženský,” soucitně zhodnotí Adam.
řekla bych, že Adam je ten starší z nich. Těžko ale říct o kolik :)
Lokos byl hrubiján.
Rodiče přivedl do hrobu.
Mladšího bratra připravil o skrovné dědictví.
Manželku bil.
Vlastní děti šikanoval.
Žebrákům se posmíval.
Obchodní partnery šidil.
Zlodějům ochotně platil výpalné.
Sousedy udával za drobné přestupky.
Mocipánům pochleboval, až si z něj utahovali.
Při velkém požáru nejprve stěhoval majetky do bezpečí.
Za povodně prodával starý chléb za nehorázné ceny.
Pak když za války město oblehl nepřítel a musel nastoupit k obraně hradeb, byl tak opilý, že sotva stál.
Navzdory rozkazům vystřelil z kuše, a šťastnou náhodou zasáhl nepřátelského generála rovnou do tváře.
Nepřátelé se zalekli a ustoupili.
Teď mu stojí na náměstí socha.
