DMD č. 20. pro 20. 4. 2021. Téma: Patent na rozum

„V Blesku píšou, že se nemají brát ACE inhibitory, že to je nebezpečný kvůli COVIDu!“
„Kliiid, nečti Blesk a nic nevysazuj, na to nemůžou bejt data.“
„Ale prej to píše světová zdravotnická organizace.“

I otevřela jsem stránky WHO a zjistila, že jest tomu skutečně tak. Dobrala jsem se k odkazu na článek v Lancetu, kde ale psali jen to, že se koronavirus váže na ACE2 a že by bylo vhodné vztah ACE inhibitorů a COVIDu pořádně prostudovat. Za pár dní vyšlo oficiální stanovisko SÚKLu jednoznačného vyznění, že ACE inhibitory COVID nezhoršují.

Áha, všichni všechno ví, z toho bude pěknej prů…švih.

Byl to venkovan v odlehlém Furlánsku, nájemce dvou mlýnů. Žil koncem 16. století. Na své poměry získal slušné vzdělání.
Četl knihy, které se k němu dostaly, a přemýšlel.
Neuspokojovala ho oficiálně hlásaná víra. Pochyboval, mudroval po selském způsobu. Utvářel si vlastní představy o řádu všehomíra. Odmítal dogmata, kterým nerozuměl. A kritizoval kupčení kněží.
Své domněnky ovšem vykládal sousedům. Tak se nevyhnutelně dostal do hledáčku těch, kteří nestrpěli žádné falešné učení.
Proces s inkvizicí skončil vynuceným odvoláním, pokáním a uvězněním.
Dostal se ještě na svobodu. Jenže ani potom si nedal pokoj a nemlčel.
Podruhé už se milosti nedočkal, skončil na hranici.

Po dvou hodinách bylo Doktorovi jasné, že se pomoci nedovolá. Že si musí pomoct sám. Povzdechl si. Děsil se téhle chvíle, ale nemohl se tomu dal vyhýbat.
Nastavil šroubovák na nejvyšší stupeň a pustil se do práce. Stačilo přenastavit pár obvodů...
Strašná síla ho odhodila stranou a praštila s ním o stěnu.

Donna ho našla jen mírně očouzeného vedle dveří do TARDIS. "Cos zase prováděl?" Něco zamumlal a máchl dramaticky rukou. Podívala se tím směrem. K-9 ležel na stole a občas pípnul. Sklonila se k němu.
"Aktualizace umělé inteligence" hlásal display: "prosím, nezasahuje, jedná se o porušení autorských práv společnosti..."

Hodiny kouzelných formulí míval Nebelvír s Havraspárem. Lily měla ráda ty hodiny, kdy pracovali ve dvojicích. Snažila se vždy dostat do páru s Hermionou Grangerovou. Vzájemné ubíjení se argumenty totiž považovala za skvělé cvičení vlastního rozumu a debatních schopností.
„Dělá se to takhle, švihnout jakoby do osmičky a prudce přiklepnout,“ poučovala Hermiona.
„Myslíš, že by z toho vyšlo nějaké jiné kouzlo, kdybych místo osmičky udělala devítku?“
„Nepochybně ne!“ zavrčela Hermiona, která debatovat zjevně nechtěla. „Musíš poslouchat instrukce. Od toho jsme ve škole.“
„Myslíš, že v učebnicích je jediné správné řešení? Co když je víc možností, jak…“ Hůlkou jemně naznačila devítku.

Čekají u soutoku, noční chlad jim zalézá do kostí. Nikde se nepohne ani lístek. Sledují hladinu.
Bubliny, Veronika se zavrtí. Z vody se vynoří hlava.
"Neměl bych s vámi mluvit," zahuhlá.
"Prosím. Přítel je vodník. Ale má v sobě kvůli magické erupci dvě duše. Druhá je taky vodník."
"Nemožné!"
Náhle tmu protnou světla.
"Tichá! Kopecký! Já vás oba zavřu za maření úředního výkonu!"
Šéf. Ale proč?
Veronika se k němu otočí čelem, Matěje schová za sebe.
"Šéfe, já..."
"Mám patent na rozum, všechno vím nejlíp, zákony a rozkazy pro mě neplatí. Tichá, vynechali jsme vás schválně. Holý je v bezpečí."

Hermiona Grangerová, pověřená prozkoumáním činností odborů (čti škrty v rozpočtu) odložila další zprávu na hromádku Neefektivní a konečně se odhodlala k té poslední.
…načež jsem došel k jednoznačnému závěru: tento podivuhodný vrtulkovitý předmět slouží jako dekorativní zápich do květináče...
Na přiložené fotografii byla černobílá podoba Arthura Weasleyho třímajícího v rukách kaktus, ze kterého trčela vývrtka na víno.
„Proč,“ povzdechla si. Z osobního hlediska svého tchána milovala. Z toho profesionálního ji uváděl do rozpaků. Jak je vůbec možné být až tak špatný ve své práci? Její osmiletá dcera věděla o mudlovských výtvorech víc.
Ale…
Arthur se z fotografie zářivě usmál.
Zaváhala.

„To jsem já, Ginny,“ ozvalo se za dveřmi po krátké sekvenci zaklepání.
Hermioně se sevřely vnitřnosti. Došlo na lámání chleba, švagrová jí jde vyčinit, že opouští jejího bratra, že přece ona byla vždycky ta s patentem na rozum, tak ať se chová rozumně a nerozbíjí rodinu.
Jen s velkým přemáháním otevřela dveře.
„Chci odejít od Harryho,“ vydechla Ginny a padla Hermioně do náručí. Nehybně stály mezi dveřmi jako sousoší ztracenosti.
Ginny si všimla napůl zabaleného kufru.
„Ty někam odjíždíš?“
Hermiona hledala slova.
„Opouštím Rona. Nejsem s ním šťastná.“
Ginny ji sestersky vzala za ruku. V očích se jí zračilo pochopení.

Rozum chodil po světě, dělal samé rozumné věci a neměl pražádné kamarády, protože s ním byla hrozná nuda.
Cit také chodil po světě, ale dělal všechno cituplně, ba mnohdy byl až přecitlivělý a kamarádů proto taky moc neměl. Zato kamarádky ho milovaly.
Když se ti dva potkali, jen těžko se chápali, ale cit tak trochu cítil, že je rozum potřeba a rozum si myslel, že by bylo rozumné poznat něco nového.
Tak dlouho spolu mluvili, dokud skutečně neslyšeli, co ten druhý říká. A i když si mnohdy nerozuměli, věděli a cítili, že z jejich přátelství může vzniknout něco mimořádného, lidství.

Dobrý den, studenti. Rád vás opět vidím ve školním depozitáři. Dnes budeme mít klidnou práci, výskyt nežádoucích paranormálních jevů se v posledních dnech limitně blížil jednomu poltergeistovi.
Budeme se věnovat hlodavcům. Můj předchůdce zde zanechal několik neúplně roztříděných vitrín s velmi podobnými druhy.
Podívejte se na tento exemplář. Nejedná se o větší morče, jak se domníváte, nýbrž o damana skalního, Procavia capensis, známého též jako daman kapský či daman jihoafrický. Podobá se hlodavcům ale jeho nejbližšími příbuznými jsou sloni a sirény.
Taxonomie a molekulární biologie. Podobnost versus geny. Obě se domnívají, že vlastní patent na rozum. Ostatní potřebují novou klasifikaci.

Sotva vyšli z hrobky, zastoupil jim cestu hrobník.
„Archanděl Michael se jaksi nekonal,” zavrčel.
„Pane Vladimíre,” hlesla žena. „Dejte pozor. Ten muž je… kastrovaný.”
„Vlad?” prohodil znechuceně Alfons. „Jak uboze slovanské! Das ist Untername!” zařval nahlas.
„Ty nacistická klobáso,” syčel hrobník. „Rozdrtím tě.”
„Soudružské nádivy chroupu k snídani,” kasal se Alfons, ale vzhlédl k nebi. „Meine Scheisse! Soudruh archanděl Raffael!” Strhl Machatou na stranu.
Vladimír vykvikl a hopnul za náhrobek.
Alfons se s ženou zatím protáhl okolo lavičky a spěchal ven.
„Zase na to skočil, tupec,” pochechtával se. „To musíte mít tady, Machatá!” poklepal si na čelo „Vzhůru za Führerem!”