DMD č. 20. pro 20. 4. 2021. Téma: Patent na rozum

„Když už chcete nosit peněženku v kapse kalhot, Hastingsi, v pravé byste ji měl víc po ruce,“ poradil Hercule Poirot příteli, když platil trafikantovi za noviny.
„Mademoiselle Lemonová, když budete zakládat dokumentaci případů abecedně podle jména pachatele, bude se v ní snáze hledat, než když bude podle data,“ poučoval detektiv sekretářku, krátce poté, co se vrátili domů.
„Už aby dostal nový případ,“ podotkl Hastings ke slečně Lemonové šeptem, když Poirot vysvětloval pošťákovi, jak si má zorganizovat dopisy, aby jimi nemusel tak dlouho listovat, než najde ten správný. „Když jeho šedé buňky nemají co na práci, je s ním k nevydržení.“

Natáhla se po svém čaji a dlouze vydechla. Když ji slečna s miniaturní oděrkou na koleni půl hodiny přesvědčovala, že ji musí odvést do nemocnice, protože jinak určitě dostane sněť, ještě to přešla s úsměvem. Ten ji přešel hned u dalšího pacienta. Sennou rýmu považoval za španělskou chřipku a skutečnost, že poslední vlna proběhla před asi třemi lety pro něj nebyla žádnou překážkou. Mlčky zadoufala, že dnes už všichni nechají diagnózu na ní.
Další pacient přišel s poraněnou rukou – prý si to přivodil při sběru rostlin a do rány se mu dostala hlína – a po ošetření ji pozval do čajovny.

Ostatní se na něho podezíravě dívali.
A Kasandr je chápal. Přivedli ho jako posledního, měl na sobě své vlastní oblečení bez armádního úboru a nejevil žádné známky nevolnosti po požití lektvaru. Šlo o dryják pochybné kvality i obsahu, ale spolehlivě znemožnil kouzelníkům na nějakou dobu používat jejich schopnosti. Jako bezpečnostní opatření před tím, než budou nuceni složit magickou přísahu králi prostě ideální.
Oproti tomu řetězy, kterými byli spoutání, ideální zdaleka nebyly. Pro Kasandra nešlo o příliš velkou překážku.
„Myslí si, kdovíjak není chytrej,“ pochytil mezi šepotem spoluvězňů. „Venku ho stejně chytěj stráže, to dá rozum. Ať má pouta nebo ne.“

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či vidíš toho človeka, čo sa sem v obleku trepe.
- Veruže, vidím. Počkaj, opýtam sa ho. A čože ty tu chceš, biedna duša? Omrzelo ťa voľačo?
- Dobrý deň. Som konzultant z Bratislavy a posiela ma váš predseda, aby som zvýšil návratnosť investícii do salaša. Mohli by ste mi ukázať vaše plánované náklady a výnos pre najbližší kvartál?
- Čo hovorí? Uráža nás?
- Čo ti ja viem? Ale keď chce náklady a výnosy, tak mu môžeme slivovice naložiť, až ho bude treba vyniesť.

Všehoschopný mág řečený Trémon myslel, že má patent na rozum. Během poměrně krátké doby vystřídal už několikero špičatých bot a klobouků, dle nepsaného pravidla, že chceš-li povýšit, musíš zabít toho s vyšší šarží. A Trémon mířil vysoko.

A přestože se mu nakonec podařilo získat post arcikancléře Neviditelné univerzity, a jeho ctižádostivost a ego se dostaly na zcela jiný level, nepřestával si dělat starosti, protože mocné Oktávo, nejstřeženější kniha univerzity, o sobě dávalo vědět až příliš.

Podcenil toho nejhloupějšího. Zbrklý Mrakoplaš se sice nechal vlákat do pasti, ale dokázal zhatit všechny jeho plány, ač byl tak blízko. Selhal, na celé čáře.

„Odeberte to z pravé ruky, tam je lepší žíla.“

„Jehla má být v úhlu 45°.“

„Už byste měla povolit manžetu, ať to lépe teče.“

„Netlačte tolik na ten tampon, dokud je jehla uvnitř!“

„Tak a dost!“ zahřměla vrchní sestra Denisa Creeveyová, když konečně odeslala vzorky do laboratoře a dorazila na lékařský pokoj, aby se posilnila kávou. „Až zase přijde na krev Petunie Dursleyová, vezme si ji někdo jiný. Přísahám, že ještě jednou s ní skončím v jedné místnosti a tou jehlou ji ubodám! Proč vůbec chodí sem?“
„Aby zjistila, jestli ještě žiju,“ odpověděla Lily a zmáčkla na kávovaru dvojité ristretto.

Holka se sluchátky se zarazí. Nerozmyslela?
Od začátku je jí jasné, že to, co tady stará paní provádí, je naprosté šílenství. Hledat člověka, kterého neznáte a který se nejspíš vůbec neztratil, na místech, kde pravděpodobně ani není… a ponoukat náhodné děti, aby vám s tím pomáhaly. Bylo by tak snadné to všechno odsoudit, označit za absolutní ztrátu zdravého úsudku. Jenže na druhou stranu…
„A kdybych šla s vámi?“ zeptá se nejistě, protože kdo ví, třeba nemá patent na rozum - a třeba každé rozhodnutí nemusí být rozumné.
Dáma s kloboukem se usměje.
„Posila se vždycky hodí. Ale ta sluchátka si sundejte!“

"Co je, negře?" zamával albín všema čtyřma rukama, ve kterých držel střelné zbraně, povalenému před obličejem.
Ten se zmohl jen na vyděšené kňourání. Ne pokaždé vám natrhne zadek někdo mající celkem šest končetin.
"Hej, Hnusáku, on je ale běloch," pokusil jsem se vysvětlit albínovi již po několikáté, ačkoliv jsem věděl, že to bude stejně bezvýsledné, jako vždy předtím.
"Máš snad patent na rozum? Podle mě jste všichni negři," odplivl si Hnusák a v koutku pusy zkousl hořící doutník.
Bezradně jsem pohlédl na Elvíru. Ani se na nás nepodívala a dál si rozbalovala jeden bonbon za druhým. Poraženecky jsem pokrčil rameny.

Starý kněz Bořivoj ztěžka usedl na lavici a hleděl na dopis od kaplana Bernarda. Chvíli si prohlížel pečeť, zlomil ji a rozložil hustě popsaný list. Jednotlivá písmenka se mu slila do nepravidelně vlnité čáry. Protřel si oči, ale marně.
"Vždyť ví, že drobné písmo nepřečtu," zamračil se. "Hano, pošli mi sem Pavla," zavolal na sestru. "Ještěže jsem ho naučil číst, i přes Bernardovy námitky, že znalost čtení přísluší jen duchovnímu stavu."
Pavel zvolna četl latinsky psaný dopis plný příkazů a výhrůžek. Poočku sledoval zamračeného strýce.
"Ten zas toho ví," bručel stařec.
Složil dopis a rozhodl se konečně vyhledat hrnčíře Metoděje.

Ztrácím rozum?
patent na něj nemám
mám jen suchý chleba
někdy mi to neva
někdy z toho šílím
úpěnlivě kvílím
kopu nohama i rukama
vyděšena vlastníma zvukama
hlavou zeď neprorazím
moc to bolí
a zeď se potom drolí
občas se něco povede
ale ne moc často
to se pak zase něco provede
na vyváženou
až budu stařenou
toho se dožít nechci
možná rozum nikdo nemá
ani muž ani žena
možná rozum ztratíme
když se potatíme
vyrosteme v dospělé
a jde to do prdele
pro děti tento svět není
vzteky každému pusa pění
útěku žádného není
nejradši bych odešla bez prodlení