DMD č. 20. pro 20. 4. 2021. Téma: Patent na rozum

„Šéfe, nám někdo vykradl sklad!“
„Jak, vykradl! Našli to nějaký fakani! Lítají v tom nahastrošený po celý vesnici!“
„Ale co teď? S holou hubou strašit nejdu! Víš, co dalo práce sehnat ty masky?“
„Musíme přitvrdit,“ vzpomněl si šéf na instrukce. „Věc jde pomalu! Jestli to nedopadne, přijdu o prachy! A vy taky!“
„Tak já vypustím Kovandům kola vod traktoru. To se blbě fouká!“
„Maj kompresor, vole!“
„Tak to kuchnu nožem!“
„Už si někdy kuchal kola vod traktoru, vole?“
Šéf nevěřícně sledoval probíhající debatu. Pak sáhl do kapsy, vytáhl cigarety a významně cvaknul zapalovačem: „Fakt vám musím napovídat jak ve škole?“

„Asi jsem na to přišla,“ usměje se Hermiona spokojeně.
Lektvarista se neúspěšně pokusí skrýt zvědavost.
„Na co?“
„Proč si mě nechceš vzít...“
„Protože je to absurdní akt, který vznikl jako obchodní nástroj a v dnešní době nemá žádný význam? Protože nepotřebuji, aby se mi do vztahu motal nějaký idiot z ministerstva?“
Hermiona s úsměvem zavrtí hlavou.
„Protože slečno Grangerová zní při hádce mnohem líp než paní Snapeová, nemám pravdu?“
Muž se nespokojeně zamračí. Takže má.
Přistoupí blíž, jemně ho políbí na tvář.
„Nejsi jediný, kdo tu má patent na rozum, víš?“
Obrátí oči v sloup. A požádá ji o ruku.

Že chodí na úřad poplatníci, kteří snědli všechnu moudrost světa, to se stává.

Ale zrovna dnes jsem se vyznamenala já. Jednomu z poplatníků jsem dlouze vysvětlovala, jak je to s pokutami a úroky. Chudák vypadal, že už lituje dotazu, a z tváře se mu dalo vyčíst, že už si není jistý ani svým jménem.

"A teď si počkejte, jak to změnila novela daňového řádu. To vám teprve vlasy zešediví," pronesla kolegyně.

"Já jsem blbec. Promiňte," vydechla jsem a celá zrudla.

"Nic se neděje," zasmál se poplatník. "Víte, ono je to fajn zjištění, že za přepážkou jsou stejní blbci jak my."

Spálenina tepe, spáry temnoty se svírají. Hořící větev sotva míjí Markétu.
Poprvé bezmocně šátrám po dně své magie.

Zuřivě hledám – něco. Náhle na hradbách mezi přihlížejícími sychravskými ucítím Hanu. Pouto učednice ji ke mně váže.
Podřídím se tvojí vůli, slíbila.
Mistryně nejlépe ví, co dělat.
Zbytky vědomí chytám život v jejím lůně. Obětina dub zničí.
Poslechnu tě.

Hančin odpor mě zaskočí. Staví chabou zeď, ale síla došla, plameny olizují Markétin plášť a neprorazím...
Posledním dechem chytám naše pouto. Trhám z ní její drobky moci.
Nestačí. Neporazím ho.
Zbylý zárodek temnoty zavírám zoufalým vdechem ve svém nitru.
Padám mezi prvními kapkami.