Večer tříkrálový

Tříkrálová polykula, nevědouc ještě, že je polykula, seděla u večeře, když tu někdo zabušil na dveře. Kapitán „milostným jazykem je služba“ & „rozhodně nejsem pirát“ Antonio šel otevřít.
„Dobrý večer. Jsme Soudné sestry, tři Macbethovy psycholožky, a rády bychom se u vás trochu ohřály."
„Vítejte,“ pozvala je dál Viola. „Děláte i vztahovou terapii? Víte, já... můj bratr... a můj muž a... Máme tu trochu potíže.“
V tom dovnitř bez klepání vpadl posel.
„Zlá novina, Orsino. V domě číslo pět jsou všichni mrtví. Otrava romantikou.“
„Všichni?“ podivila se Olívie.
„Abychom zase šly,“ zašklebila se jedna z přestrojených jeskyněk. „Stejně máte všichni parohy.“

Já zase v Ilýrii. Kdyby mi to včera někdo řekl, nevěřil bych. Takhle se marnotratně vydat v nebezpečí, to musel Antonio zešílet.
A je to pravda. Jsem blázen a dvakrát tolik velký, že jsem se zbláznil do Sebastiana.
Co nedovolí mi zvát láskou, to zvu oddaností a slepě kráčím k lvovi do klece.
Naštěstí mám tu z dávných časů přítele. Spolu jsme přitloukali vývěsní štít se slonem a pomrkávali na sebe, když přišla řeč na choboty. Spolu jsme skládali ta tajnosnubná slova, která jsme dali otisknout na inzertní stránku novin...
Už jsem je zapomněl. Ale cestu ke Slonovi najdu vždycky.

Cesario nejistě přešlapuje před Orsinovou pracovnou.
„Můj pane, musím vám něco říct. Chci se vám k něčemu přiznat. Asi byste měl něco vědět. Ne, takhle ne. Bože, co mám dělat?!“
Dveře se rozlétnou, vévoda Orsino vyjde ven, ve tváři romanticky rozervaný výraz trpícího milovníka.
„Můj pane,“ chytá Cesario řeč, „chtěl jsem s vámi mluvit.“
„Pojď, povíš mi to cestou.“
„Chtěl jsem… o samotě.“
„Jestli se mi nechystáš říct, že sis vzal Olívii, chvilku to počká,“ pousměje se vévoda. „Teď jdeme za ní. Spolu. Vyznám jí lásku tak, že neodolá.“
Cesario si povzdechne a následuje pána svého srdce. Stále ji nevidí.

Stanu se klíčem k záhadě Také od městských bran
Snad v Čechách pro mě najde se zámek jež odmykám
(Camillo Polixenovi)
Pirát co dělá moře slané
A ze zoufalství svírá dlaně
Chce býti pevným stěžněm v moři
Do rizika se pro vás nořit
(Antonio Sebastianovi)
Teď žerty musí chvíli stranou
Je-li to přání budu ranou
Která Claudia k zemi srazí
Za to že Héró pověst kazí
(Benedick Beatrici)
Má drahá slečno máte kliku
Vám do služeb dám poetiku
Budu vám mostem nad propastí
A ušetřím vás této strasti
Dnes výhodou je těsno v hlavě
Na shledanou na oslavě
(Čespír Keneu)

Něco se mu na Cesariovi nezdálo. Jistě, nosil kalhoty a to by v té době spletlo každého. Jenže on byl blázen, žertéř, filosof a herec. Znal mnoho způsobů, jak obelstít lidské oči i mysl.
Neběžel to hned vyzvonit, ale pár cinkavým žluťáskům by se nebránil. Čekal, kdy mu náhoda přihraje do rukou důkaz.
A ten opravdu přišel a byl jaksi… hmatatelný.
Naivní romantické hrdinky mají tendenci vrážet do lidí a zamyšlený Cesario vrazil do šaška. Přednostmi napřed. Co skryl těsný pás látky a volná košile, to se při tak blízkém střetu tajit nedalo.
„Nacvičujete na havárii s Orsinem, krásná slečno?“

Svlékla si límec, živůtek i korzet. Svrchní i spodní sukni. Zaváhala. Spodní kalhoty si sundávat nebude. Pohlédla do zrcadla a trochu nakrčila nos. Z hromádky na lenošce brala jeden díl oblečení za druhým a zkoumavě si je prohlížela. Košili si zašněrovala rychle, ale s úzkými nohavicemi zápasila několik minut. V životě se nesoukala do ničeho podobného. Potom vrchní kalhoty, dlouhé tak akorát ke kolenům. Zakrývaly vykasané spodní prádlo. V tu chvíli zapomněla, že by se měla dostrojit. Prohlížela se v zrcadle a překvapeně hleděla na své nohy. V tu chvíli ještě netušila, jaké pozdvižení způsobí její lýtka u hraběnky Olívie.

„Na zdraví!“
„Na zdraví!“
„Na zdraví!“
„Na zdraví!“
„Na mou drahou neteř!“
„Na vaši neteř. Už mě přišla pěkně draho.“
„Na zdraví!“
„Na zdraví!“
„A na Mariin skvělý plán. Už se těším, jak toho náfuku znemožníme.“
„Na Marii! Hodláte se s ní znemožnit i vy sám?“
„Vezmu si ji. Už jsem řek.“
„Jen jestli ona bude chtít vás.“
„Ale samosebou. Stačí když přestanu chlastat. Tak na zdraví.“
„Na zdraví!“
„Na zdraví! Hej, pane Ondřeji, co je s vámi?“
Ondřej Třasořitka se mezitím sesunul pod stůl a spí tam.
„Ta dnešní mládež nic nevydrží,“ povzdechne si pan Tobiáš a pije dál.