DMD č. 20. pro 20. 4. 2022. Téma: Nechat na holičkách

"Ááá, moc vidno, že má ten gombík trochu iný odtieň?"
"Nič sa neboj, pred plesom rozhlásime, aby sa dáme v zelenom nikto nedíval na tretí gombík zdola." ( s hrdým pohľadom záchrancu situácie )
Díííík, Honzi!
---
"Ukážem vám svoj kostým Valkýry!" (nadšene)
"Jé, hele, Asterix!"
"To je valkýra! Val-ký-ra! Prečo tomu každý hovorí Asterix.." ( rozhorčene )
"Nič sa neboj, vždy je lepšie byť Asterixom než Obelixom." (povzbudivo)
Díík, Kubi!
-----
"Jak sa ti páčila moja prezentácia?"
"Dobrá bola! Akurát si mi občas pripomínala to kolečko, čo sa objaví vo windowse, keď po ňom niečo chceš..."
Díííík, Ondro.
---
Jojo, kamaráti. Tí ťa v štychu nenechajú.

I hear Miles's voice in the void.
He's calling for me.
I'm not there.
To answer his inquisitive questions.
Cook a nice dinner.
Explain what he needs to learn.
Listen to his frustrations.
Play chess and watch cartoons.
I can't even tell him I know it for a fact:
The gunshot I heard didn't hit me. The one that did, neither of us could hear.
I'm still not channeled again as promised.
When he needs me the most, I'm not there to let him cry in my arms.
In the most important duty I had in my life...
I failed.

It took almost a whole minute before the barber started talking. Bucky let him.

"Always liked that kid. Captain America, I mean. You and he were close, huh?"

"Yeah," Bucky said, because nodding with a knife close to your throat was a bad idea, even for a super soldier.

"Shame he's gone. Say," he met Bucky's eyes in the mirror, "how do you want it?"

"What?" Steve's very blue eyes in an ancient face. He was fine. Steve was happy. Gone.

"Your hair, son."

Steve's hair had been white. A change to show the change within. "Just... however you like."

Spí.
Probouzí se.
Spí, a zase se probouzí, a tak pořád dokola.
Život je jedna dlouhá, mrazivá noc pod hvězdami.
Polární výprava k obzoru, který plápolá září vzdálených požárů.
Prázdné bílé tváře, oči planou ledovým ohněm druhé strany světa. Čas od času z nich vyšlehne poslední blesk a pak se postavy propadají pod led, kde budou, nemrtví, stále mladí a krásní, tuhnout v nekonečné agónii nedokončené cesty.
Jen vpřed, vpřed! Kde nejsou lodě, je lehký krok. Kde není milosrdenství, je touha po pomstě. Kde není naděje, je šílenství.
Kde není cíl, je jen smrt.
Smrt a mráz.
Fëanor je opustil.

Edward mu zvýšil dávku morfinu a počkal, až usne. Pak vyšel na chodbu.
„Jak mu je?“
Změřil si ženu před sebou kritickým pohledem.
„Marie?“
„Doktorka Abeilleová, ano. Zařídila jsem transport. Vy musíte být Severus.“
„Kdysi dávno, ano. Doktor Edward Lloyd.“
„Těší mě.“
„Nápodobně.“
„Jak na tom je?“
„Popáleniny jsou rozsáhlé, ale ne hluboké. Plíce se během šesti měsíců zotaví.“
„Vypadalo to strašně. To tričko se k němu přiškvařilo. Nemohla jsem udělat víc, nejsem chirurg.“
„Díky Bohu. Vaše včasná intubace mu zachránila život. Je obdivuhodné, jak precizně jste ji provedla s vymknutým zápěstím… Bude to chtít repozici. Vezmu vás na rentgen.“

„Andy, nechceš si sundat tu čepici? Zima tady přece není?" zeptala se Adeline, která si četla v křesle.
„Mám mastné vlasy," odbyl ji vyhýbavě.
„A nechceš si je umýt? Mohli bysme jít večer ven," navrhla mu.
„Nemám náladu," odvětil.

„To jsem já," ohlásil se za dveřmi koupelny Nicky a proklouzl dovnitř. Andy stál nahý před zrcadlem a Nicky jej zezadu obejmul. „Neboj, to doroste," zašeptal mu u ucha. „Něco jsem ti sehnal," řekl a podal mu balíček s parukou.
Andy se otočil čelem k němu. Objal jej pažemi a dlouze jej políbil.
„Děkuji, Nicky. Příště se raději budu stříhat sám."

Opustil jsem ji.
Opustil jsem je všechny. Svázán rytířskými přísahami, povinnostmi vládce. Rozkročen mezi láskou a zradou.
Nedokázal jsem to unést.
Nejprve jsem to nepřiznával. Jako bludný rytíř jsem konal hrdinské činy a zapomnění bylo stále lehčí.
Jenom ji zapomenout nešlo. Její šípky, její vlasy, její slzy. Pouto, které nás svazuje, rány, které nás spojují.
Vždy dřív jsem věděl, kde Marianna je. Dokázal ji najít, jako divocí ptáci najdou jih. Jenže teď se mi skryla, naše vazby zpřetrhala.
Dnes už ji hledám neskrývaně. Sleduji každý klevet o čarodějnici, zlé či dobré – ale marně.
Ale nepřestávám. Jednou ji najdu.
Nemůžu jinak.

Bolela ho noha. Noha ho bolela posledních deset let. Jeden by asi čekal, že po deseti letech si na to zvyknete nebo umřete, ale jemu se nestalo ani jedno.
Vykulhal ze své díry, na kamenité pláži si vyhlédl nejméně odpudivého racka a vystřelil po něm šíp.
Sebral mršinu a pak na obzoru uviděl plachtu.
Plachtu viděl naposledy před desíti lety. Kvůli jeho zranění, ohavnému pachu z hnijící rány a bolestnému řevu ho vyhodili z lodi a vysadili tady.
Deset let agónie, řezavého větru, kamení a racků.
Ze člunu vystoupili Řekové s čerstvým chlebem a falešnými úsměvy.
"Filoktéte, pojďme si odpustit."

Matematik věku školkového má k dispozici toliko vlastní ruce, případně jablíčka. Ve věku mladším školním rozšíří se repertoár o nohy (ano, existuje víc čísel než jen deset!) a naučí se, že jablka s hruškami nemícháme (pokud zrovna neděláme mošt). Pak přijde zlomový okamžik - objev kalkulátoru, a než se matematickou vědou poznamenaný student dopracuje k maturitě, naučí se počítat v Excelu, kontrolovat grafy v GeoGebře a všechno pro jistotu házet do Wolframu. Vyzbrojený nástroji vydá se čelit nástrahám vysokoškolským… a pak je během dvou minut odzbrojen, neboť takové výmysly přece tady nepoužíváme. Zbytek zápočtového testu stráví zoufalým sčítáním zlomků, protože vysoká.

Erika pevně svírala meč v rukou a ustupovala. Bleskově se ohlížela.
Už tu dávno měla být.
Místo útoku se teď zaměřovala na únikovou strategii. Všechny je sama nepřemůže. A Zrzka se na ni očividně vykašlala.
Možná to bylo v plánu už od začátku. Naivní Erika odláká jejich pozornost a Zrzka se mezitím nenápadně protáhne dovnitř.
Prý přivede posily. To určitě.
Erika si nebyla jistá, zda ji víc štve, že ji v tom nechala samotnou nebo to, že Zrzce skutečně věřila. Idiot.
Najednou jí nad hlavou zakrákala vrána. Brzy jich bylo hejno. A za chvíli už jejím protivníkům klovaly oči.
Přišla.