Silverstones (originální fandom)

"Tak já si jdu lehnout, ale koukejte zhasnout, až půjdete vy," obrátila jsem se na své kamarádky, které byly u nás doma na přespávačku.
"Jasně," odpověděla Tanya, ale ani se na mě nepodívala.
"Ale vážně. Jestli tu zůstane rozsvíceno, tak už vás sem tátové nikdy nepustí."
"No jo, furt. A kdy se mají vrátit?"
"Prý tu budou zhruba o půlnoci."
"A v kolik říkali, že máme večerku my?"
"V deset," zašklebila jsem se.
"Cože?"
"Jo, nepochopili, že je nám 15... Půjdem spát skoro jak dvojčata..."
"Ale počkej, je půl dvanácté."
"No a?"
"Zhasneme rovnou, ať není teplá žárovka," navrhla Tanya.

Když byla Charlie malá, byla hodně zvídavá. Všechno potřebovala vyzkoušet, všude lezla a slídila. My s Anthonym jsme měli vždycky plné ruce práce, abychom ji udrželi naživu a věděli, kde se pohybuje. Často jsme ji brali na hřiště, aby se vylítala a večer pak dobře spala, případně doma moc nezlobila.

Na hřišti jsme museli mít obzvlášť oči na šťopkách. Jinak nám pravidelně vyváděla věci, ze kterých jsme za minutu zestárli snad o rok.

Viděl jsem ji, jak vylezla na prolízačku, ale úplně nahoře najednou dostala strach. Nezvyklé. "Pomoooc!" křičela.
"Neboj, to dáš!" povzbudil jsem ji.
"Spadnu! Vždyť spadnu! Držte měěě!"

"Mějte se, děcka!" zavolal jsem a zamával.
"A nezlobte babičku!" dodal Anthony.

Po dlouhé době jsme měli opět naplánovaný víkend jen sami pro sebe. Na jednu stranu jsem se těšil, na druhou jsem byl nervózní. S dětmi jsme byli každý den, nevidět je pár dní v kuse bylo skoro nepředstavitelné. Ale věděl jsem, že si to užijou a my taky. Už jsme měli velké plány. A ty začínaly hned po návratu domů. V ledničce se chladilo víno.

Nalili jsme si skleničku, hodili nohy nahoru a já jsem si povzdychnul. "Nezdá se ti to ticho divné?"
Anthony pokýval: "Úplně ohlušující, že?"

"Tudy!" zajásal jsem, když jsem našel cestu v mapě. "Už je to do tábora jen kousek a cesta vede kolem vody, takže bude snadné se jí držet.
"Kolem vody už neee," zaskučel Anthony.
"Co se děje? Bude tam pěkný výhled..."
"Jo, ale... Mám mokro v botách pěkný kus cesty. A začíná to celkem řezat.
"Proč sis nevzal lepší boty?" tázavě jsem na něj pohlédl.
"Teď se ti to radí, že?"
"Nechceš se přezout?"
"A do čeho asi?"
"Tak vzít aspoň suchý ponožky?" pokrčil jsem rameny.
"To už dojdu," vydal se kulhat správným směrem.
"Dobře, jak chceš... To je správnej punk."

"Děcka, kam chcete jít nejdřív?" tázavě jsem se podíval na dvojčata, když jsme dorazili na den dětí u nás v parku.
"Támhle!" Maeve mě nadšeně táhla za ruku na stanoviště, kde se v kolečku převážely polystyrenové cihly.
"Já chci tamhle," nesouhlasil Malachi a ukazoval směrem ke stanovišti, kde se na prut chytaly magnetické rybičky.
"Budete se muset domluvit," pokrčil jsem rameny. "Ale žádné dohady, nebo jdeme domů."
K mému úžasu děti začaly diskutovat a hledat kompromis. Nakonec jsme začali od stanoviště hned na kraji.
"Vyberte si plyšáka," vyzval je organizátor. "Taaak, a jestli pak se zvládnete trefit támhle do hrnce!"

"Zamířit. Krádež. Hlasivky."
V klidu jsem si vytíral chodbu, když jsem zaslechl tato náhodná slova z Charliina pokoje.
"Letuška. Chodník. Operace. Skála."
Začínalo to být divné, ale rozhodl jsem se to neřešit. Patnáctiletá dcera sama v místnosti... Možná ani nechci vědět, co se tam děje.
"Zamířit. Zamířit. Zamířit! Do prdele..."
Zaklepal jsem a nakoukl dovnitř. "Co se děje? Potřebuješ nějak pomoct?"
Charlie chodila sem a tam. "Zobák. Ne... Jdi."
Usoudil jsem, že poslední dvě slova byla určena mně. Vrátil jsem se tedy k vytírání. "Anthony?" zavolal jsem do kuchyně. "Nevíš, co je s Charlie?"
"Učí se na test ze španělštiny..."

"Táto!" volala nadšeně Maeve a řítila se ke mně, když jsem dvojčata vyzvedával ve školce.
"To je radosti," usmál jsem se.
"Víš, co jsme dneska dělali?"
"Copak?"
"Ježka v peci!" přidal se k sestře Malachi.
"Snad ježka v kleci, ne?" pozvedl jsem obočí.
"Proč by byl v kleci?" podivil se Malachi.
"V peci," podpořila bratra Maeve.
"Vy jste pekli ve školce ježka?" podrbal jsem se na hlavě.
"JOOOO!" dvojčata nadšeně vykřikla.
"K obědu?" lehce se mi z té představy navalovalo.
"Fuj, ne... Hlínu nejím," Malachi nakrčil nos.
"Hlínu?" nestačil jsem se divit.
"Karamelickou," odpověděla Maeve.
"Jo aha! Keramickou!" pochopil jsem.

"Myslím si zvíře a nepovím jaké!" nadhodila Charlie v autě, za což jsme Anthony i já byli vděční. Dvojčata tu hru totiž úplně milovala.
"Je to černé?" zeptal se Malachi.
"Ano, taky."
"Je to ovce!" vykřikla Maeve.
"Je to černé přece..." Malachi se podivil.
"Ovce může být černá," bránila se Maeve.
"Není to ovce," rozsekla to Charlie. "A ano, ovce může být černá. Tohle zvíře je taky bílé."
"Tak je to vrána!" Maeve neskrývala nadšení.
"Je to taky bílé..." Malachi zavrtěl hlavou.
"Vrána může být i bílá!" nedala se Maeve.
Charlie se zasmála: "Když je albín, tak by asi mohla."