Pod povrchem

Přitisknuté u stěny zkusily čarodějky kouzlo zahalení. Neuvědomily si ale, že Sál shromáždění je příliš blízko. Zmizelo bez účinku.
Tmou se blížilo mdlé světlo. Vycházelo ze stvoření, pomalu kráčejícího chodbou. Filippě naskočila husí kůže.
Vzhledově mladá žena se stařecky šourala. Cosi si mumlala, tělem jí občas proběhl nekoordinovaný záškub. Nejstrašnější však na ní byly oči. Strnulé, vypadající jako nevidoucí, ale přesto plné zla.
Čarodějka odvrátila hlavu. I tak ale zahlédla rozervané cáry aury barvy krve a zaslechla tlukot srdcí. Srdcí? Soustředila se.
DUP DUP. DUP DUP. Dup dup. DUP DUP. DUP DUP.
Vyděsila se. Dvě osoby v jednom těle?
Kdo?

„Ke všem kulhavým kobylám,“ zaklela Róza a tak tak chytila rovnováhu. „Co je? Už potřetí mám pocit, jako by mi někdo podrazil nohu!“
Filippa se zamračila. „Motáme se v kruhu. Tady jsme už byly.“ Ukázala svítivou špičkou hůlky na tmavý stín u zdi. „Tenhle kámen si pamatuji.“
Róza se rozhlédla. Pak přimhouřila oči. „Hele, asi máš pravdu! Já si zas pamatuju tuhle prasklinu, vypadá jak vřed na nose báby Cukrový!“
Filippa neodpovídala. Zírala do tmy před nimi.
Róza natáhla krk. „Co je?“ sykla.
„Něco je před námi. Nebo někdo,“ zašeptala Filippa. Opatrně ruku s hůlkou stáhla.
Světélko na špičce zhaslo.

Dorian byl vždycky svůj. Bavil ho život. Bavilo ho pozorovat lidi kolem sebe, z drobných střípků rozhovorů si skládal vizi jejich životů. Ve svých divadelních hrách – mimochodem velmi úspěšných – svá pozorování vždy dobře zúročil. Diváci se bavili, diváci se smáli, diváci plakali.
Teď však ale s překvapením shledával, že objevil novou kapitolu svého života.
Dobrodružství. Kam se hrabe turné s divadelníky! Toto je ono!
Plížil se temným podzemím čarodějné Akademie a nadšení v něm stoupalo. Konečně prožívá, co psal do her svým hrdinům. Je ve středu dění.
Nebezpečí! Zlo! Krásné ženy – ehm, dobře, čarodějky!
Litoval jen jednoho. Že nemá meč.

Cristell, zástupkyně ředitelky Akademie de Colees, byla znepokojena. Nic nešlo podle plánu. Faux pas při zahájení, dohadování čarodějek…
Přes křížení chodeb zahlédla dvě postavy. To jsou ti dva, co přijeli s ředitelkou z Trojvodí. Lidi. Bez nadání. Zamračila se. V Sále shromáždění nemají co dělat! A vůbec tu nemají co bloumat! Už už je chtěla odeslat do příslušných prostor, když v tom se zarazila.
Ta ženská se shýbla, chlap se opřel o rám zrcadla a zmizeli!
Když doběhla k zrcadlu, bylo už zpátky na místě.
Ať se shýbala k zemi a opírala o rám jak chtěla, vstup se jí neotevřel.

Filippa odtáhla hlavu ode zdi v němém úžasu.
„Co je?“ zneklidnil její výraz Rózu.
Čarodějka však znovu přiložila ucho k otvoru.
„Slyším… já slyším Doriana! A Amélii!“ zašeptala udiveně.
„To zařízení vede i nahoru do Akademie?“ udivilo Rózu.
Filippa soustředěně poslouchala. Pak odskočila, jak kdyby ji bodli.
„Jsou tady, dole!“
„Tady? Jak by se sem dostali?“
„Nevím. Ale baví se o lampách a…“ polkla.
Róze se sevřelo srdce. „Myslíš, že je sem něco přitáhlo? Protože se neumí bránit? Že to cosi, co vnímáš, si vybralo ty, co nejsou nadaní magií?“
„Nevím. Vím jen, že je musíme najít, než bude pozdě.“

„Ještě, že ses vrátila pro lampy,“ pronesl Dorian do ticha chodeb. „Možná jsi mohla vzít nějakou navíc.“
„Nechtěls ani jednu, že nebudou potřeba,“ odsekla Amélie.
„Taky jsem chtěl, abys zůstala nahoře.“
„Nechci tam zůstat sama!“
„Byla bys v bezpečí!“
Amélie pohodila hlavou. Vtom zahlédla stranou temný stín.
„Hele,“ sykla. „Dveře!“
„Počkej,“ snažil se ji zastavit Dorian. „Půjdu první!“¨
„Já je našla!“
„Ženská, kdo tě vychovával? Do nebezpečí jde první chlap!“
„Tetička. Říkala, nejvíc má spoléhat člověk sám na sebe a pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene!“
„Čarodějky!“ povzdechl si Dorian a pospíšil za Amélií, ztrácející se pomalu ve tmě.

Tmu ředí jen svit hrotu kouzelné hůlky.
„Filippo, nemá to cenu. V tomhle labyrintu nic nenajdeme…“
Oslovená jen netrpělivě mávne rukou. „Ticho,“ sykne. Zastaví se.
Róza zmlkne.
Filippa přiblíží světlo až ke zdi. Nerovná omítka vrhá pokroucené stíny.
Lady spokojeně přikývne. Prstem se dotkne precizně vykroužené spirály.
„Co…“
„Tiše! Celé podzemí je protkáno babským uchem.“
Róza údivem otevře ústa. „Ale…“
„Ano,“ zašeptá Filippa. „Úzké trubičky. Vedou zdmi. Stačí sedět na jejich konci a slyšíš, co se kde říká.“
„Ale…“
„Správně. Když budeme potichu, můžeme něco zaslechnout taky.“
Přiloží ucho k otvoru.
„…. Kdo jsi… kdo jsi… kdo jsi…“ zarezonuje kdesi tiše.

Ten hlas ve vlastní hlavě už nemůže vystát. Už nechce vládnout, už nechce být tou, kterou všichni poslouchají, už chce jen být pryč. Opatrně udělá první krok. Druhý. Nenápadně, tiše. Vtom se s ní zatočí svět. Myslí jí proletí střípky dějů.

Vidí ženu. Má dlouhé černé vlasy Je štíhlá, vysoká, krásná.
Ucítí její moc.
Sílu.
Obraz střídá obraz, pocity jsou temnější a temnější.
Hádky.
Vzdor.
Nepřátelství.
Intriky.
Rozostřený obraz chaosu a zmatku.
Věž.
Okno.
Pád.
Bolest, hrůza, strach.
Plameny.
Bolest, hořkost, bolest, vztek, bolest.
Tma.
Dotek magie.
První krůpěj naděje.
První vzedmutí nenávisti.

A pak… pak už to není ona.

Proti temnotě, kterou měla za sebou, se i ten slabý svit zdál ženě, pomalu odsunující těžké okované dřevo, jako světlo nejjasnější svíce.
Vklouzla do místnosti. Hrůza ji přitiskla zády ke stěně.
Kdysi to bývala honosná rakev. Dnes už jen rozpadlé dřevo rámovalo zbytky černých šatů, ještě stále spočívajících na holých kostech.
Tak přece jsi přišla…
Hlas, rezonující v její hlavě, byl najednou mnohem zřetelnější.
Polkla.
Bojíš se?
Nebyla schopná vydat ze sebe ani hlásku. Až po chvíli sama sebe slyšela, jak se roztřeseně ptá:
„Kdo jsi?“
Napovím ti. Příliš mnoho minulosti, ne dost přítomnosti. Až dosud žádná budoucnost. Až dosud…

Dorian se sklonil pro gumičku. Kolenem mu projela bolest po starém zranění, zapotácel se a zachytil rámu zrcadla. Moc opory mu nesposkytlo. Zřítil se do temné chodby. Otřeseně vstal.
„Co…“
„Hele, tohle poznávám!“ zajásala Amélie. Prosmýkla se kolem něj. „Batistový kapesník mé tety! Šly tudy! Ale–“ zarazila se, „proč?“¨
„Zas se do něčeho namočily,“ povzdechl Dorian. „Tenhle výlet mi byl čert dlužen. Čarodějky…“ odfrkl si.
Amélie ho tázavě sledovala.
„Já vím.“ Oprášil si šaty a vykročil. „Připadám si jak červík v jablku. Vše kolem vypadá sladce a chutně… ale na konci je možná jed. Rózu tam prostě bez pomoci nenechám!“